Jak plyne život

Nějak takhle to v Luxembourg vypadá v sobotu dopoledne. První fotku jsme s puffinem pracovně nazvali Winston Churchil. Na jednom náměstíčku se zřejmě poměrně běžně koná něco, co by se dalo nazvat blěší trh. U stánku se dá koupit cokoliv co není nové. Asi nějaká posedlost po tradici, folklóru a já nevím po čem všem. Možná se lucemburčanům v tom jejich kosmopolitním moderním městě nějak špatně dýchá a chtějí okolo sebe mít přece jen i něco naopak zcela nekosmopolitního a nemoderního. Jak psal už před třičtvrtě tisíciletím Kosmas, pokrmy, které často požíváme, se nám přejídají. Tady nějaký pán prodával všechno možné za 1 Euro, třeba pozinkovanou konev, vaničku, nebo struhadlo na řepu, a pokud myslíte, že prodávat může, ale podstatná je poptávka, tak byste se divili, protože jen za tu chvíli než jsem to vyfotil se tam o některý z těchto unikátů zajímal třeba mladý pár s kočárkem. Myslím, že v tomto ohledu jsme doma skoro milionáři.

Docela zajímavé je fungování v restauracích. Když si člověk sedne, někdo za čas i přijde, ale docela maňána, takže zřejmě není nenormální, že si tam člověk jenom tak sedne, ani nic nechce než chvíli klidu a pobýt mezi lidmi. Personál neprudí, nemá s ním práci a židlí je dost, asi s tím takhle počítají.