Vraní Hora

Terénní stopy hradu na protáhlém zalesněném kopci nad levým břehem Třebůvky 1,2 km severozápadně od Vranové Lhoty.

V písemných pramenech se lokalita poprvé zmiňuje nepřímo zřejmě již k roku 1277 v souvislosti se stížnostmi královny Kunhuty biskupu Brunovi ohledně pustošení jejích majetků u hradu Vranova Borešem z Riesenburka. Shodně hrad do druhé poloviny 13. století řadí i nejstarší archeologické nálezy. Osada vranová zmiňovaná k roku 1291 nebyla zřejmě připojena ke královskému zboží až po potlačení odboje Fridricha ze Schönburgu, nýbrž k němu patřila již dříve. Zdá se tedy, že hrad nebyl součástí Borešova dominia, nýbrž sloužil k správě majetků sousedícího zboží a kontrole stezky vedoucí údolím Třebůvky.

Další zprávy zachycují hrad až roku 1497 jako pustý. Patřil k zboží s centrem na tvrzi ve Vranové Lhotě, o něž se roku 1351 dělili páni z Mrdic a Rychmburka, kteří jej získali ve druhé čtvrtině 14. století. Již roku 1355 prodali Záviš a Vilém z Rychmburka zboží Ješkovi z Boskovic, jehož vznuk Jan Ozor vystupoval proti markraběti Joštovi. Následkem toho byla vojenská kampaň vedená v roce 1389, která přinesla pád Ozorových hradů a následnou konfiskaci majetků, které Jošt záhy zastavil. Při zástavě pánům z Vildenberka (1406) se již připomíná tvrz ve Vranové Lhotě, o zániku hradu již ve 14. století svědčí i zániková vrstva s nalezenou keramikou. Poslední písemná zpráva pochází z roku 1589, kdy sestry Eufrozína, Aurelie a Apolonie Rubigalovny z Karlsdorfu prodávají vranovský statek s pustým hradem Brikcímu Drahanovskému z Pěnčína.

Hrad zaujal polohu na západním konci protáhlého temene kopce, od nějž jej oddělil mohutný, z části do skály vylámaný šíjový příkop s dnešní šířkou 22 m a hloubkou 7 m, který se stal zdrojem kamene pro stavbu. Jádro hradu je trojúhelníkového tvaru s osami zhruba 40 m a zaoblenými cípy. Jeho čelo zajišťovala příčná hradba zakonečná na severovýchodě dvěma bloky zdiva představujícími zřejmě pozůstatky hranolové stavby. Pokud šlo o věž, mohlo se jednat jak o bránu, tak o bergfrit. Na bočních stranách a vzadu nejsou útržky zdiva ani jeho základy patrné, malá sonda zachytila pouze drobné kamení s přepálenou maltovou drtí a mazanicí. Není vyloučeno, že ohrazení zde bylo provedeno pouze ze dřeva a hlíny a podobně je tomu i v případě zástavby jádra zachovalé snad ve formě drobných terénních depresí. Snížený terénní stupeň o šířce kolem 13 m vedený podél západní strany jádra představuje nejspíše parkán, který mohl být i provozně využit. Ploché předpolí hradu vede k neexistenci předhradí, není však vyloučeno nějaké hospodářské využití.

       

Na první fotografii je jihozápadní nároží čelní hradby, na druhém snímku pohled přes příkop na objekt v jejím severovýchodním nároží. Na třetím snímku je detail zdiva hradby a na čtvrtém pohled na plochu jádra.


PLAČEK, M.: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádku a tvrzí, Praha 2001.
KOLEKTIV: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Svazek II. Severní Morava, Praha 1983.