Děvičky

Zřícenina hradu na severovýchodním konci Pálavských vrchů nad Pavlovem nedaleko dnes již vodami Novomlýských nádrží zatopeného Mušova.

V písemných pramenech hrad vystupuje prvně roku 1222 v souvislosti se kastelánem Štěpánem z Medlova, předkem pánů z Pernštejna. Do roku 1247 se zeměpanští purkrabí v písemných pramenech objevují poměrně často. Podle kroniky Přibíka Pulkavy byl při pohraniční válce rRakušany zajat purkrabí Crh, předek pánů z Holštejna a Drahotuš, kterého se mučením pokoušeli donutit k vydání rozkazu k otevření hradní brány, ale který odmítl i poté, kdy my vyloupli oko. Crh je jako purkrabí v letech 1244-47 na Děvičkách skutečně doložen. Další zmínky o hradu pak pochází až od roku 1294. Tato téměř půl století trvající odmlka v pramenech mohla být zapříčiněna zničením hradu Kumány v roce 1253, usazenými uherskými králi mezi Dunajem a Vislou, a jeho obnovením až v roce 1285 Václavem II.
V roce 1334 získávají Děvičky od krále Jana Lucemburského lénem Liechtenštejnové a připojí je ke svému mikulovskému dominiu, ale až po roce 1514 se na krátký čas stanou Děvičky sídlem některých členů početného rodu. V roce 1572 zakoupil mikulovské panství Adam z Dietrichštejna. Děvičky připadly jeho synu Zikmundovi, který je značně přestavěl. V roce 1645 podnikli Švédové po bitvě u Jankova poslední nápor k Vídni a přitom obsadili hrad. Na konci třicetileté války pak odcházející švédský oddíl hrad vyplenil a snad i vypálil. provedeny byly pak jen nejnutnější opravy, takže na hradě přebýval jen hlídač a hlásný. V polovině 18. století byla pak hrad definitvně ponechán svému osudu.

Protáhlý obdélný areál o rozměrech 65 x 19 m s v čele hradu zaoblenými nárožími obíhá vysoká obalová zeď o tlouštce přes 2 m, která pocházeí z velké části z období renesance, ovšem využívá původní gotické zdivo nestejné výšky. Při jižní zdi se nachází spodní část několikrát přestavovaného napříč postaveného paláce, který přepažoval dispozici na dvě části. Přístupová cesta do jádra stoupala severním úbočím do nevelkého předhradí, jehož zdi zpevňují ve opěrné pilíře a dále pokračovala malým příhrádkem až ke vstupní bráně nacházející se ve východní části jádra na konci hřebene.
Za doby tureckého nebezpečí byla Lichtenštejny vystavěna na skalisku před šíjovým příkopem vystavěna pětiboká patrová dělostřelecká bašta s dělovými komorami obracející se břitem směrem k sedlu a hřebeni stoupajícímu hřebeni.
Nejstarší podobu fortifikace nám není příliš známa. Dispozice hradu představuje typ s plášťovou hradbou používaný na Moravě od konce 13. století až do druhé poloviny století následujícího, ovšem sběr keramických materiálů z úbočí hradního vrchu naznačuje osídlení již před polovinou 13. věku. Na vyobrazení hradu pocházející snad z roku 1675 je patrná hranolová věž neznámého stáří. Řada nejstarších královských hradů na jižní Moravě podobnou věž obsahovala, pokud by ale stála už před rokem 1222, byla by z nich pravděpodobně nejstarší.
Vzhledem k strategicky velmi výhodné poloze při zemské hranici vysoko nad rovinatou krajinou meandrující Dyje na konci hřebene Pálavských vrchů osídlených již v pravěku lze ještě zřejmě očekávat mnohé překvapení.

       

Na první fotografii je pohled na vnitřní stranu obalové hradby jižní části hradu s pozůstatky napříc postaveného paláce. Na druhé fotografii je vnitřní strna čelní hradby. Na třetí fotografii je pohled na východní část jádra a na čtvrté fotografii pak celkový pohled na jádro od jihozápadu.

Literatura:
Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku, M. Plaček
Ilustrovaná encyklopedie hradů, hrádků a tvrzí na Moravě, M. Plaček
Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, kol. autorů