Bítov

Jeden z nejstarších moravských hradů na strmém ostrohu v záhybu Želetavky v současnosti vzduté vranovskou údolní přehradou, pod jejíž hladinou zmizelo podhradní městečko s kostelem a okrouhlou stavbou kostnice.

Hrad se zmiňuje již k roku 1046 na falzu z šedesátých let11. století. Autentická zpráva je relace kronikáře Jarlocha z roku 1185. Od roku 1222 vystupují již první úředníci bítovského hradního obvodu. Roku hrad získal, nejprve do zástavy roku 1298 a roku 1307 od Jindřicha Korutanského jako dědičné léno, Raimund z Lichtenburka. Bítovská větev Lichtenburků založená právě Raimundem pak hrad držela čtvrt tisíciletí až do roku 1576, kdy jej zakoupil Volf Strejn ze Švarcenavy. Po něm hrad drželi Jankovští z Vlašimi a hrabata Daunové.

Hrad za devět a půl století svojí existence prošel složitým vývojem.Původní dřevohlinité přemyslovské centrum které nahradilo, nahradilo velkomoravské sídliště osídlené ještě v 10. a snad i na počátku 11. století. Hradiště zabíralo plochu velkého nádvoří a palácového jádra. Zřejmě jedinou zděnou stavbou byl kostel Panny Marie, který stál na místě dnešní kaple. Počátky transformace v kamenný hrad sdpadají zřejmě do začátku 13. století, kdy byl do zadní čsti hradiska vložen zděný útvar břitové věže obklopené zalamovaným pláštěm hradby.
Patrně za Přemysla Otakara II. pokračovala přeměna na hrad stavbou tzv. palácového jádra. Původně čtyřboký útvar za šíjovým příkopem se od velkého nádvoří oddělil dalším příkopem vysekaným do skály. Západní stranu zaujal dlouhý patrový palác s průjezdem, druhou stavbu představovala hranatá věž v jihovýchodním nároží nakoso postavená směrem k příjezdu. Záhy došlo k obohacení jádra o severní parkán. Početní Lichtenburkové se o hrad dělili a tak v důsledku potřeby většího množství obytné plochy zastavěli severní parkán, zvýšili starý palác a v 15. století předložili před hranolovou věž novou věž s břitem.
Druhá polovina 15. a počátek 16. století přinesl stavbu štítové zdi napříč mezi šíjovými příkopy. Cesta nově prošla branou ve štítové zdi po jižní straně jádra, pozdně gotickou věží při jeho jihozápadním nároží a starým příkopem k původní trase. Díky ztrátě obranné funkce byla hranolová věž plně začleněna k obytným místnostem. Palácové jádro tak bylo připraveno k rensančnímu sjednocení, během něhož byla dovršna zástavba po celém obvodu jádra a bylo dosaženo horizontálního vyrovnání. Další stavební činností pak byly upraveny a propojeny pozdně gotické hospodářské budovy velkého předhradí. Za Daunů v první polovině 19. století došlo k romantickým a historizujícím úpravám a v té době hrad nabývá v podstatě dnešní podoby.

       

Na první fotografii je pohled starým příkopem na pozdně gotickou věž v jihozápadním nároží palácového jádra jíž prochází nově přeložená cesta. Na druhé fotografii detail břitové věže, na třetí pak pohled na severozápadní stranu palácového jádra a na čtvrté fotografii je bránu.


PLAČEK, M.: Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku. 3. vydání, Praha 2001.
PLAČEK, M.: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádku a tvrzí. 1. vydání, Praha 2001.