Ostrava - léto 2019

Pod stanem ve Frenu

Prázdniny na samém konci, ale Ostravu vynechat nešlo, bo loni měla úspěch. Letos bylo času méně, zvládli jsme jen celodenní návštěvu Světa techniky (Mišák se v autě projevil jako excelentní navigátor), zato jsme přespali ve stanu. Matěj byl v kempu nadšený úplně ze všeho - ze spaní ve stanu, společných sprch a hlavně - šlapacích autíček. Ty si kluci zamilovali. Vyřádili se na nich tak, až jsem pochyboval, zda budou ještě chodit. Kupodivu chodili. Také do nich večeře v blízké Valašské rychtě zmizela. Druhý večer jsme ještě stačili shlédnout konec venkovního promítání Čertího brka s Wolverinem a René Hejlem v roli čertů.

Ve čtyři ráno mě, krom rozbolavělých zad (inu, už to není co bývalo), probudila bouřka, která se nad Frenem zatím stále ještě dělila do dvou větví, aby se za ním opět spojila a pokračovala dál. Střídavě jsem stačil na chvíli usnout, pozorovat bouřku a radar, bo se mi nechtělo balit promočený stan. Před šestou se Mišák probudil, to už jsem déle nevydržel a potichu jsme začali balit, takže v prázdném stanu zůstal jen ještě spící Matěj, kterého jsme nakonec probudili. Kluci si v automatu koupili kakao, posnídali, dobalil jsem a domů. Tedy, ještě jsme zastavili ve Štramberku na náměstí. Všudypřítomnou vůní čerstvě napečených uší se Mišákovi vrátily vzpomínky, jak jsme si je, „když jsme byli ještě malí medvědi“, v tomhle pekařství kupovali, jak si nahoře na náměstí koupil vysněné hodinky a jak ho klovl papoušek, kterého měl ten pán u stánku na rameni. Uši okamžitě začaly mizet rychleji, než jsem čekal, došel jsem ještě jednou, takhle bychom nic nedovezli. Kousek za Štramberkem přišel déšť, bouřka a s nimi i konec prázdnin.

Vlastně ne. Ještě jsme se cestou zastavili podívat na lokomotivu na bývalém tělese dráhy v údolí Moravské Sázavy před tunelem u Lupěného, které od návštěvy před čtyřmi lety přibyl vagon. Ačkoliv se mi to dlouho dařilo udržet v tajnosti, nakonec na to Mišák přišel, filuta. Na radosti to ale nic nezměnilo. Tak teď.