České středohoří

Po návštěvě Házmburku se přímo nabídlo podívat se do Českého středohoří. Ukázalo se však, že najít ubytování není jako houska na krámě, respektive ano, ale všude kolem. Nakonec se to podařilo, nečekaně, v rekonstruovaných prostorách bývalého pivovaru v Terezíně. Pevnostní město má samo o sobě svoji zvláštní vojáckou atmosféru, zčásti umocněnou rolí hlavní i Malé pevnosti za druhé světové války a až nezvyklým tichem uvnitř hradeb. To jsme ale poznali až navečer, protože České středohoří, to jsou hrady. Skalka, před níž roste Strom přání, Oltářík, ze kterého jsme s prvními kapkami blížící se stěny deště mazali jako o závod.

Druhý den jsme projeli středohořím a navštívili Kostomlaty pod Milešovkou a hrádek Paradis. Ráj, tak si to pojmenovali. Kluci byli poněkud opačného názoru, trmácení se v letním dni do strmého kopce zarostlého vší možnou pichlavou vegetací, má, uznávám, k ráji poněkud dále. Střekov byla jiná káva, navíc na něm šlo zapůsobit na rodiče ohlodaného svědomím, že pro svoje poznání vláčí ratolesti přes hory a doly. Vzpomínáte z dětství na píšťaličku - ptáčka, do níž se nalije voda a pak to trylkuje? Na to ani nebylo potřeba nasazovat příliš diplomatického umění. Cestou zpět jsme si ještě udělali pěknou procházku od Kamýku na Českou bránu (Porta Bohemica). Vtipkování o návštěvě Kamýku se nesetkalo s očekávanou reakcí, protože je jasné, že na hrad chodím fotit hrad, a to v podvečerním slunci zkrátka dost dobře nejde.

Třetí den jsme se opět plahočili do kopce, tentokrát na hrad na Blešenském vrchu. Alespoň se to nejmenovalo Ráj, dokonce i cesta byla lepší. Mišák, sedě na kamenu jak Jirásek na pařezu, zapsal s potutelným úsměvem do vrcholové knihy vtipnou poznámku. Matěj plný elánu závodil s Lenkou v běhu z kopce. Mysleli, že budou dole před námi, jenže ouha. Vzali jsme to zkratkou. Zkrátka, takové vítězství dosažené podvodem, potěší daleko více, protože k němu je potřeba ještě inteligence lišky a mazanost tchoře. Šup do auta a popojet na Jezeří. Ta krajina se musí vidět a byl to pro všechny skutečně silný zážitek. Vystoupali jsme ještě o něco výše a po vrstevnici došli na hrad na Josefině skále, poslední bod zájmu toho dne i celé dovolené. Tam jsme ovšem objevili houby, takže se skupina proměnila z výletní na archetypální lovecko-sběračkou. Houby nijak zvlášť nemusím, spíš takhle sušené v bramboračce, ale co by jeden neřekl, tak 150 m vzdušnou čarou od hradu, ve svahu zářezu lesní cesty, nezvyklý kámen. Vzal jsem jej do ruky a ona to z hrubozrné horniny nahrubo opracovaná koule. To by nikdo nevěřil, jakou jsme z tak náhodného nálezu měl radost. Rozhodně větší než ten, koho třeba kdysi mohla zinknout, a tak ještě než se dostane do muzea, napíšu o ní alespoň krátký článek. Těch zajímavých hrádků je v Krušných horách dost, na ten u Brandova jsem si musel ještě skoro 2 měsíce počkat.