Homole

Nebývá obvyklé, abychom se vydali na nějaký cizí hrad, prakticky mě napadá jen opevnění nad Pokrzywnou, o čemž by se dalo, s ohledem na založení Prudniku Vokem I. z Rožmberka, polemizovat, ovšem v případě Homole to, technicky vzato, vlastně ani žádný cizí hrad není. Kladsko bylo součástí českých zemí až do proshrané První slezské války (1742) a když si dáte práci podívat se do historie, zjistíte navíc, že téměř po dvě století sdílelo homolské panství osud s náchodským.

Mimo to, podzimní ježdění po hradech má svá specifika. Listí bývá dole, ale den už je krátký a jet někam dál vyžaduje načasování. Ačkoliv jsem si blízké lokality šetřil pro tyhle příležitosti, nic netrvá věčně a počet památek je omezený, vydat se proto na takovou pěknou lokalitu, tomu nelze odolat.

Cestou do Náchoda pršelo mírně, pak prostě pršelo, ale když jsme zastavili v Zielone-Ludowe pod Homolí, kolem zůstaly jen cáry mlhy a občas zbytky sněhu. Kluci nadšení, jako kdyby viděli sníh poprvé, a také ho hned vyzkoušeli. Když jsme došli k Homoli, nastalo největší překvaení. Celý kopec zasypaný přimrzlým sněhem. Cestou zpátky nadšení opadalo, mokré boty jsou mokré boty, ale to k tomu také patří. Než jet v namočených botech, musely boty i ponožky dolů. Doma pak samozřejmě zvonečkové hlásily, že se jim kouřilo z nohou. K podzimním hradům to zkrátka patří.