Žlutice - léto 2015

Bez měsíce deset let, co jsme stáli na Zámeckém vrchu nad Bochovem a procházeli zříceninami hradu Hartenštejna, tehdy zarostlými. Dnes je hrad opravován a sluší mu to. Vždyť je to jeden z posledních hradů vzniknuvší na území Čech - moderní pevnost, kde se již od samého počátku pracovalo s aktivní dělostřeleckou obranou. Jeho opakem, o němž jsme tehdy ani nevěděli, je "starý Bochov" (někdy také "Starý Hartenštejn"), vzdálený stěží půl kilometru jihozápadně na ostrožnovitém výběžku nad údolím Bochovského potoka. Zajímavá lokalita, tím více, že 1,5 km severně se nachází druhé staré sídlo přímo nad Bochovem. Jimi, proloženými hledáním ztraceného klíčku z Matějova autíčka, který jsem po třičtvrtě kilometru dlouhém zpětném trasování našel, skončil první den dovolené.

Druhý den jsme se vydali na Nevděk ležící na kopci přímo nad Žluticemi. Hrad, odhadem před pár lety vymýcený, byl celý zarostlý náletem. Nevděčná práce. Vyznat se v něm dalo, ovšem mimo studny nebylo z jádra samého vidět nic. Zato ty kopřivy, ty si byly. Vzhledem k spoustě času jsme pod odhledem impozantního vrchu Vladaře sešli přes Hradský Dvůr na vlak do Žlutic.

Na nádražíčku stál motorák, času moře, snědli jsme něco k obědu, motoráček mezitím nastartoval, času pořád moře, tak mě napadlo, svézt se jím, byť na opačnou stranu, vystoupit, přesednout a dojet zpátky až do Borku u Žlutic. Schváleno. Průvodčí, veselý chlapík, pojal naši cestu jako výzvu a pokusil se vydat co nejrafinovanější (a nejlevnější) jízfenku na cestu do Borku u Žlutic přes Chyše. Zhostil se toho na výbornou, průvodčí v druhém vlaku ji nedokázal pochopit, až co jsme mu vysvětlili důvod naší odysey.

V Borku u Žlutic, malé zastávce uprostřed ničeho, kam to mají stejně daleko (a tudíž stejně na hovno) z Borku i Semtěše, jsme se po čtyřech minutách jízdy ze Žlutic vykulili z vlaku a podél kolejí se vydali na Štědrý Hrádek. Z druhé strany se tam chodí lépe. Od Nového Dvora vede polní cesta s lávkou přes Borecký potok, který šel, s ohledem na nízký stav vody, překročit. Na to jsme přišli zpáteční cestou, protože slézat ostrožnu s dítětem v krosně se mi podruhé už nechtělo. Po bitvě každý generál. Cestou na ubytování jsme ještě stihli navštívit lokalitu Mazanec, kde stávalo opevněné sídlo, z něhož se však dnes zachovala pouze část vnějšího valu.

Třetí den ráno vedla naše cesta do nejmenšího městečka u nás, kde se nachází dva hrady - Rabštejn nad Střelou a Sychrov. Na dvou hradech by mnoho nebylo, představoval jsem si je jako Rataje nad Sázavou a Pirkenštejn, jenomže tady ty dva hrady stojí naproti sobě přes silnici, jsou vzdálené 100 metrů a prakticky zabírají vstupní prostor na ostrožnu, na níž se nachází vlastní městečko.

Z Rabštejna nad Střelou jsme pokračovali na jen pár kilometrů vzdálený Brdo (Hrádek u Manětína), ležící na ostrožně obtékané Hrádeckým potokem mezi obcemi Hrádek a Brdo. Procházka v poledním tichu, ani lísteček se nehnul, jen sluníčko jemně hřálo. Času dost, děti utahané (inu, třetí den), a tak vyhrála "spací jízda". Kodrcáním po okreskách se to záhy podařilo, na hlavní silnici směr Karlovy Vary už to bylo jako u Šípkových Růženek a princ přišel teprve kousek před Bečovem nad Teplou.

Bečov je impozantní. Prošli jsme kolem něj, na prohlídku to s Matějem stále ještě úplně není. Puffin přišel od pokladny, že mají extra nabídku pro medvědy - prohlídku co se jen tak nekoná, při níž se projde horní hrad a odborně se vykládá jedno téma, tentokrát to budou vápenné omítky. I když "omítkář" nejsem, znělo to zajímavě, vidět nejstarší jinak nepřístupné jádro. Nakonec to dopadlo dobře. Celá prohlídka byla dopředu rezervována. Ono chodit po hradech v lese je dovolená, i když to tak pro mnohého nevypadá, ale tohle už dovolená není, je to moc seriózní. Ostatně, hradu v lese si ještě užijeme, ale to bych předbíhal, protože pro dnešek máme před sebou ještě cestu do Žlutic a zábavný večer s pivem a "Šmilauerem", během něhož se mě (sic!) puffin při psaní pohledů zcela vážně zeptá, jestli se vrch (jako kopec) píše s 'h', protože už na pátém pohledu to tak vidí v legendě napsané.

Poslední den a cesta domů. Co by to bylo za cestu bez hradu. Kozí Hrádek západně pod hradištěm Louštín - našli jsme si jej už večer. Přestože o něm není skoro nic napsáno, najít ho díky mapě byl nakonec mnohem menší problém, než uvěřit, že je to ono. Placatý kopeček na spočinku ve svahu, tohle bylo moc i na mě. Stále je kam jít.