Tábor - léto 2013

Jako již několikátý rok, i tentokrát se střelka naší dovolené (dá-li se tak říkat těm čtyřem dnům) stočila na Jižní Čechy. Za ta léta jsme naše cestování po hradech, jinak se tomu říkat nedá, vypilovali k dokonalosti. Vybrat nějaké město s hezkým historickým jádrem a pak už si jen užívat jeho krásy, blízkého okolí a hradů. Památky bez kontextu, to je jako jak jíst suchý knedlík bez omáčky. Letos padla volba na Tábor.

Úvodem vsuvka. Moje mínění o Táboru bylo dlouho pokřiveno dějepisem poznamenaným stínem snahy o jednostranný výklad oné doby "vymknuté z kloubů". Beztak jsem měl vždy raději 12. a 13. století, takže mě ani příliš netrápilo, že u Lipan prohráli husité, stejně nikdo neřekl kteří. Ono když žijete ve městě, kde si jednotlivé frakce podávali dveře a na půdě katedrály máte pochovaného Žižku (to byl vtip), tak je to asi jedno.
Jenomže ono to tak jednoduché zase není. Husité zakladateli dnešního Tábora sice byli, ale vznikl na místě staršího královského založení. To leželo, snad kvůli blízkému Sezimovu Ústí v žaludku sousedním Vítkovcům, kteří jej velmi pravděpodobně vypálili. Jak hodně se jim podačilo osídlení udusit lze těžko usuzovat, minimálně hrad s originálním jménem Hradiště, říká se mu také Kotnov, nebo podle města Tábor, totiž přetrval. Ten husité vylepšily a zahrnuli do fortifikace města. Dějinnou ironií je, že ze zcela stejného důvodu, aby se zbavily konkurenta, vypálily pro změnu Sezimovo Ústí. Historie, učitelka života.

Do stavu 1:1 Tábor - Sezimovo Ústí na vypálená města jsme se tedy na dovolenou vydali hned první den prázdnin. Přes Vysočinu klid a mír, děti zvládli tříhodinovou cestu bez přestávky v pohodě - sen. V Táboře nás čekalo nádherné historické centrum, restaurace se svíčkovou, obchůdek s otevíračkou do 23:00 a vychlazeným jablečným ciderem. Zemský ráj to na pohled. Po velmi pozdním obědě jsem se s Mišákem vydal na návštěvu táborského podzemí, o nějž velmi stál, podobně jako o mladou průvodkyni na ní.

Druhý den ráno cesta oklikou na Zvíkov, to, aby se ratolesti alespoň trochu vyspaly. Tato taktika objížděk se ukázala funkční už s Mišákem a na Matese zabrala také. Po chvíli vždy usnul a my jezdili po parádně upravených silničkách bez provozu sub-důchodcovským tempem, protože spící dítě = hodné dítě. Na Zvíkově byli filmaři. Do paláce jsme se nepodívali, alespoň, se dal projít areál. To co tam ovšem předváděli bylo do nebe volající. Trocha skromnosti a pokory by jim neškodila, ať si je mezulány tvůrčí krize povodí. Odpoledne v Táboře opět pozdní oběd a vyhlídka z kostelní věže.

Třetí den Borotín, který jedním slovem nadchl. Až na ten bordel, co tam dokážou lidi nechat. Bože, jak si může někdo někde udělat ohníček, spát tam a nechat po sobě takový chlív? Aby ho husa kopla. Z Borotína jsme chtěli jet na Kozí hrádek, ale Mates záhy vytuhl, unaven svým nezměrným řevem způsobeným rýmou a zuby, tak jsme alternativně změnili směr na Dobronice, kde je hrad, o němž se dalo dočíst, že je přístupný, není přístupný... Hrad je o prázdninách otevřen od čtvrtka do neděle, hurá, jenže byla středa. No nic. Mates se probudil a tak bylo rozhodnuto, že se stavíme v klidu v místní pizzerii. Mišák se moc nenajedl (nechutnal mu sýr), zato Mates. Pan "sýrař", ham ham. Neuvěřitelný. Z Dobronic spací vůz na Kozí hrádek, oklikou přes Jindřichův Hradec. Stejně jako u Tábora jsem měl i u Kozího trochu pokřivený pohled tím, že se na něj, díky Husově pobytu až trochu nezdravě zaměřila pozornost. Je fakt, že zajištění jeho zdiva mohlo proběhnout citlivěji (podobně na prdel dostal i Sion). S vidinou blížící se bouřky jsme malý hrádek prohlédli poměrně rychle, až mi toho přišlo trochu líto. Paní u pokladny nás nechala projít i širokým zrovna vysečeným příkopem, paráda, chmury pryč. Bouřka nás obešla, navíc jsme stihli vrátit do Tábora ještě včas na to, abychom se podívali na hradní věž, na níž Mišák chtěl už od prvního dne.

Poslední den - Dobronice. A tentokrát v plné kráse, a protože děti vstávají podobně jako slepice či jiná domácí havěť v pět ráno, měli jsme dost času se zabalit, nasnídat, dojet těch pár kilometrů k hradu a obejít jej, zrovna otevírali. Dobronice mě okouzlily. Štíhlý válcový bergfrit, úzká strmá ostrožna, malebné okolí. Takhle to máme rádi. Domů to šlo jako po másle. Auto nás hezky vezlo, děti byly hodné. Takže zase příště a snad už na konci prázdnin.