Orlické hory - podzim 2012

Člověk míní..., letos zkrátka Jeseníky nevyšly. Tak jsme se s Mišákem a kamarády z práce vypravili do Orlických hor, kde se nám stala na dvě noci domovem samota Adelheid. Náhodná volba to nebyla, krajinu kolem Vrchní Orlice trochu znám, jako ostatně většinu Orlických hor a krom toho jsem byl týden předtím v Bedřichovce na konferenci o údolí Divoké Orlice.

Všechny plány začaly brát postupně za své, ještě než jsme vyjeli. Angína, slíbená verze na konci sprintu. Stejně jsme však o půl deváte večer zaklepali na dveře penzionu, ubytovali se a po pár pivech a nějaké jablkovici šli o půl čtvrté spát.

Když má někdo budík, tak ráno vstane. Tuplem, když má ten budík hlad. Po snídani jsme se s budíkem prošli v ledovém větru ke kostelu a pak ještě jednou při čekání na poslední ospalce, kteří vstávání nechali na dobu, kdy si dost lidí už nalévá polévku. I tak to při pouštění draka venku na louce rychle uteklo. Po půl hodiny trvajícím odstraňování ledové krusty z aut a rituálu se startovacími kabely jsme se vypravili z Vrchní Orlice na Šerlich, kde byla v plánu trasa k zaniklé sklárně "Na cikánce".
Skončili jsme v Bedřichovce. Ledové kapky se každým metrem zvětšovaly a krajina se stávala bělější a bělejší tak, jako prádlo v reklamě na prací prášek. I tak jsme si s Tranzitem na letních gumách při výjezdu z parkoviště spoustu zábavy. Tůra se nekonala, oběd se nekonal. Vrátili jsme se na Vrchní Orlici a vyrazili do sousedních Bartošovic. Zbytek odpoledne proběhl v poklidu, taky už se schylovalo na čtvrtou hodinu. Mišák byl chudák utahaný a zmrzlý jako drozd, tak jsem ho nechal samotného v pokoji prospat a vydal se ven na krátkou hodinovou procházku. Vítr sílil, sníh proletoval stále rychleji. Stejně bych tam vydržel být dlouho, mám hory takhle rád.
Po návratu jsem nemohl Mišáka vzbudit, chrněl jak sysel. když se rozkoukal, sešli jsme dolů, zahráli si hokej, v čemž pokračoval i po večeři, než šel v devět definitivně na kutě. U nás se to poněkud zpozdilo, nakonec jsme zůstali sedět s majitelem penzionu a vypravovali si o Orlických horách, o tom jak se tam dostali, jak stavěli penzion, takže spát jsem se dostal zase až po druhé hodině ráno.

Naštěstí mám budík, který mně v osm probudil. Zabalil jsem batoh, koukám, kde je Mišák. Stál v koupelně a hrál si s dveřmi od sprchy na autobus. Před odjezdem jsme se ještě došli podívat do kostela na Vrchní Orlici a pak kus po silnici k Neratovu, vzhůru do svahu až nad Vrchní Orlici. Užili si sněhu, koulování, pomohli zapadlému autu a v mokrých botách se vydali domů.
Ani nevím, kolik času za tu dobu vlastně uplynulo. Ne, že bych se nemohl podívat, ale spíše když je člověk s těmi správnými lidmi, nezáleží na tom. Takže zase někdy a někde.