Jeseníky - jaro 2012

Letos to bylo s Jeseníky jako podle úsloví, odříkaného chleba největší krajíc. Několikrát odložený víkend byl téměř zrušen, ale nestalo se, a tak jsme se v pátek dopoledne vydali na cestu. Netradičně, se zajížďkou do míst, kde v malebné krajině Nízkého Jeseníku leží Huzová a blízko ní i stejnojmenný hrad, který zřejmě založili předci rodu ze Sovince. Nalézt jej bylo těžší. Obvyklá lokace kilometr od obce na jižně nad údolím potěší, ale realita je jiná a v turistických mapách bývá dobrým zvykem, že jsou jesenické hrady zakresleny většinou jinde. Nakonec jsme jej našli, i když jsme místo dvou a tří kilometrů ušli osm až deset. Cestou zpět přes pole se Mišák už patřičně vlekl, humor však neztratil, jakmile však usedl do sedačky, okamžitě usnul.

Druhý den skončilo teplo a začalo pršet. Vyhrálo muzeum v Jeseníku, kafe, kafe a kafe. Alespoň přes poledne, kdy ještě stále z předchozího dne uondané dítě usnulo (včetně puffina), vydal jsem na dvě hodiny ven. Drobně mrholilo, kolem jako v kouzelném lese. Nebo v ledničce, 8°C je na kraťasy akorát. Taky jsem se zpátky vrátil mokrý jak vyplavená myš. Pro mne tohle k Jeseníkům patří víc, než azurová obloha nad hlavou. Navečer mrholení ustalo, a tak přišlo na řadu Velké Mechové jezírko na Rejvízu. Proti Huzové procházka, i tak ale šest kilometrů. Večer už jen plznička dole v hospodě a ráno zase zpátky domů. Tak zase na podzim, Jeseníky.