Houska

Není houska jako Houska.

Existuje-li hrad, k němuž vlastním kompletní sbírku protichůdných představ a pocitů, pak je to rohlík. Houska. Za dětských let můj mozeček nějak neakceptoval, že se hrad může jmenovat stejně jako to, co se jí s marmeládou. Asi mi to přišlo tak nějak málo nóbl. Když jsem později v Českých hradech Dobroslavy Menclové viděl fotografie a půdorysy, vzal jsem ji na milost. Teprve mnohem později jsem se dozvěděl, že houska není jen s máslem, ale že se tak říká také surovému odlitku železa. Tím moje sympatie k onomu hradu opět stouply, neboť jestli mne v telecích letech něco mimo běžných věcí lákalo, tak jít studovat slévárenství. Dokonce tolik, že to byla má jediná přihláška na střední školu, kterou jsem podal. Kupodivu mne i vzali, ovšem na strojírenství. Slévárenství už asi nebylo v módě - přihlásili jsme se na něj dva. Možná ten obor jen nechtěli otevřít, podle legend prý všichni slévači strasně chlastali. Když nad tím teď zpětně přemýšlím, vlastně mi to trochu připomíná moje přijímačky na archeologii a následné studium historie. Změna oboru, ne chlastání.

Tak to trvalo až do doby, než jsem se při úplně jiné příležitosti dozvěděl, že Houska nebyla jen tak hrad, ale že vznikla někde při kraji tradičně osídlené oblasti, ještě před Bezdězem, v době, kdy se začínalo s osídlováním budoucího Bezdězska-Dokeska. Mnohé to asi nechává v klidu, ale z hlediska dějin osídlování je to přesně naopak než s pečivem - čím starší, tím lepší.

Když jsme se na Housku vydali, posnídal jsem celý hrnec vtipné kaše a tvrdil, že jedeme na housku se salámem a podobně, výčet by byl unavující. Dokonce i to nevinné ditě jsem tím nakazil natolik, že když jsem mu o několik dní později ukazoval na fotce Michalovice, kolem kterých jsme jeli, prohlásil jejich jmenovec, že to bylo cestou na smaženou housku. Tím se potvrdilo, že i tříleté dítě může mít smysl pro humor jemný jako dýka, neboť to byl bonmot zcela v jeho režii.

Jedna z prvních věcí, která mne překvapila, bylo, že z dálky hrad připomíná bytovku. Renesanční úpravy zkrátka vykonaly své, stejně jako ztráta původních vysokých gotických střech, zasypání příkopů a zastavění parkánu. Hned druhou věcí byla faktická odlehlost, na níž synek z polabské nížiny není zvyklý, a to ani z četných návštěv hor. Zajímavá konfrontace mezi obrazem krajiny v představách a ve skutečností. Ne nadarmo se říká, že jednou vidět je lépe než desetkrát slyšet.

O Housce se říká, jak to barvitě zachytil Václav Hájek z Libočan (a po něm desítky dalších na Internetu), že stráží vstup do pekla. Faktem je, že slyšet to, bylo peklo. Porozumět sdělením vzniklým před staletími není tak snadné. Na Housku se ale vydejte, rozhodně za to stojí a nemusí být ani s máslem.