Podél Zdobnice

A zase mně puffin předběhl. Naštěstí ne do kopce. Po několika předchozích výpravách okolo Nebeské Rybné - dvakrát na konec světa a podél (Ř)říčky do Říček - jsme se vydali zase do už přece jen skoro známých luhů a hájů, ovšem tentokrát od Nového Dvora přes kopec do Pěčína a podél Zdobnice zpátky.

Zatímco si autíčko odpočívalo ve stínu aleje stoletých javorů i jiných korun stromů, otevírala se před námi krajina - sám chléb. Duchem občerstveni krásou kraje, modravý věncem lesů obepnutým, sestoupili jsme k Pěčínu a Zdobnici, razící si svou cestu údolím.

Sametové listy sedmijarních boučků uzavírajících cestu stejně jak stružky vody ještě nedávaly tušit divokost cesty. Po prvních vývratech, podlézání padlých kmenů a obcházení v příkrém svahu, vše za nezměrné radosti Mišáka přepadávajícího v krosně hned dopřed hned zase do stran, sestoupili jsme až k říčce. Tu se před námi začalo otevírat údolí sevřené mezi vysokými srázy. Odsud se stezička dál vinula nivou podél vody, blátem a vodou. Přešli jsme jí a v místech brodu vystoupali a ve svahu přešli až když se obě cesty zase sešly.

Odsud už cesta plynula klidněji, k tábořišti a pak dál proti proudu až ke vstupu do Julinčina údolí a pak už jen do kopce k Novému Dvoru. Nevím, jestli je soutok Říčky se Zdobnicí nejkrásnějším místem Orlických hor, ale určitě k nim patří. Ze stop kolonizačních se žádné viditelné relikty neobjevily a splnily se tak vlastně očekávání, neboť sama údolí jsou příliš úzká a strmá a plošiny nad vesnicemi zase dostatečně úrodné, aby došlo k jejich trvalému hospodářskému využívání a setření starších stop.