Jeseníky - pozdim 2010

Na jaře Koberštejn a "mecháč", na podzim objevitelsky, jak pravil puffin: "jarní návraty, podzimní objevy". Tentokrát jsem se chtěl podívat nad Heřmanovice, s obdivovanou malebnou kulisou mezních pásů. Nakonec jsme došli jen do sedla nad Heřmanovice, pokračovat na Příčnou se časově nedalo. MišáK už statečně ťapal, dobré dva kilometry a dokonce i do kopce. Cestu zpět jsme se alespoň stočili přes Jelení horu, kdo by nešel zkratkou, zvlášť když je to dál, ale horší cestou. Tady jsme, světe div se, potakli jelena s laní. Za tu dobu, co jezdíme do Jeseníků, podruhé. Docela mne to překvapilo, prý i tak je to štěstí, protože za přirozeného stavu zvěře nemá člověk šanci tak plaché stvoření potkat. Heřmanovice tedy čekají na příště - jarní návraty.

Objevné to nakonec přece bylo, že Heřmanovice leží od Rejvízu přes kopec jsme věděli, skutečné prostorové vztahy člověk pochopí až venku. I na mezní pásy došlo. Pod Jelení horou nad Horním Údolím se jich při okraji lesa zachovalo několik ve skutečně nečekané velikosti. Myslel jsem si, že ty, jimiž jsem se zabýval v Orlických horách, vznikly až recentně snesením kamenů při zvětšování dostupné plochy, ale tady se ukázala pravdivost zkušenosti pregnatně vyjádřené úslovím, že myslet znamená hovno vědět.

Druhý den jsme se pak vydali na prameny Javorné kousek pod Rejvízem. Cesta z kopce utíkala jako nic, takže jsme se pustili dál z kopce pod Strážisko a protože Mišák spal, tak až dolů údolí Javorné. Zpátky nahoru to šlo o poznání tížeji, Mišák to vystihl slovy "funí", sám ale ráno na schodech překvapil sdělením "bolí nožičky" a "ježišmarjá kopec", takže nějaké zážitky z dovolené mít taky bude.