Klášterec nad Orlicí

Po čtyřech letech jsem se doškrábal na nejnižší větev akademického žebříčku, vzdor původní představě však nikoliv jako student Středověké archeologie na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské Univerzity v Opavě, nýbrž Archivnictví-historie na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové. Ale obor mi zůstal, i když přijít do archivu s lopatou...

Už dlouho předtím jsem si maloval, že o tom jednou napíšu stránky. O celé té anabázi od chvíle, kdy jsme poprvé jeli do Opavy na přijímačky, jak jsem hrozně moc chtěl tu archeologii dělat a oni hrozně moc nechtěli dělat z denního studia holubník, a když jsem se rozžehnal se studiem, jak mi puffin našel obor v Hradci Králové, kam jsem nakonec přestoupil. Taky jak jsem se učil na středověkou češtinu, němčinu, latinu nebo jak jsem roztrhal papír s poznámkami o klasických německých filosofech, protože mě nasral Nietzsche s Wille zur Macht. Bylo by toho, ale člověk si zvykne na změnu, a to, co mu přišlo podstatné, je najednou samozřejmé.

Pokud si říkáte, jakou mají vazbu ty fotky k tomu, co píšu, tak budete možná překvapeni, ale žádnou. Jen mi to tu přišlo bez obrázků trochu smutné. Kdyby vás ale zajímalo, co na nich je, je to kostel původně cyriackého kláštera v Klášterci nad Orlicí vzniklého asi v třetí čtvrtině 13. století. Ty panďuláčci na omítce jsou panďuláčci na omítce, snad čertíci, možná, ale kdoví. Ostatně na středověku a historii vůbec je nejkrásnější to, že dává prostor fantazii, že existuje tolikrát, kolikrát si ji dokážete představit. Když nad tím teď tak přemýšlím, vlastně by tu jedna souvislost byla, moje diplomová práce by měla nést název Středověká kolonizace v Orlických horách a podhůří.