Paris

Tak jsem tak dlouho řešil, jak začít o pařížském výletu, abych to neměl stejné jako puffin, až se problém nakonec vyřešil sám a nebylo to ani moc pracné, stačilo akorát měsíc počkat. Jojo, doby, kdy jsem měl stránky napsané ještě za námi ani nezabouchly dveře, jsou asi dávno v pr minulostí. Abychom se vrátili zpátky k tématu. Nebylo to onoho dubnového večera docela tak, že bysme při draní peří vzpomínali na to, jak jsem v Lucembursku upadl na mokrých dřevěných schodech asi minutu poté, co jsem v reakci na odpověď k dotazu stran jedné cedulky řekl, že by to blbýho nenapadalo, že mokré dřevěné schody kloužou. Nutno podotknout, že schody byly v opravě a já neuklouznul kvůli tomu, že bych nevěděl, co je na cedulce. Puffin totiž, napuštěný středověkým mýtem o Meluzíně básnil několik dní o Francii, až to dopadlo, jak to dopadlo a my jsme měli letenky a jeli do Prahy a seděli v letadle a čekali na batoh s injekčníma stříkačkama a zavíracím nožem, protože kromě toho, že si puffin teď každý večer píchá (Clexane), máme evidentně i násilnické sklony. Jsme to ale povedená rodinka, a to ještě čekáme malý papuchalko. Aha, to bylo tajný, no tak nic, ale byl to jeden z důvodů, proč buď teď, nebo až někdy. Batohu jsme se naštěstí dočkali, ačkoliv jsem byl několikrát důsledně postrašen, že se prý na letišti kradou. Nevím, jestli by to někdo s mýma trenkama vyhrál.

Původně jsme se chtěli pokusit najít na letišti něco k jídlu, ne že bysme se jali sbírat na runway šneky a žampióny, ale nakonec to vyhrála cesta R.E.R. vláčkem z letiště CDG (Charles de Gaule) na severní nádraží (Gare du Nord) s tím, že až se ubytujeme, vyrazíme za kulturou a cestou se stavíme na "čtvrtlibrák se sejrem". Ve vláčku nás zpěvem počastovala nějaká matróna, která to pak obešla, aby vybrala příspěvek. To, že je to běžná obživa emeritních umělců třetího nálevu, se potvrdilo cestou zpátky, kdy nás pan harmonikář nejen dostatečně sprudil komečními šlágry, ale ještě si za to asertivně řekl o peníze. Chvíli jsme tak vtipkovali, zda mu na oplátku nezarecitujeme, ale nakonec se mu dostalo asertivního ne, na které mám i certifikát s kulatým razítkem, heč. Ostatní se s ním nebavili vůbec a dělali, že spí s otevřenýma očima. Po ubytování v hotelu, kde jsem byl po prvním usednutí na postel s následným propadnutím o dvacet centimetrů níže zralý na studený obklad se nakonec ukázalo, že ta měkká matrace je na spaní docela v pohodě, jsme instiktivně vyrazili do mekáče, kde se dalo očekávat i pestřejší jídlo než šneci. Čtvrť kolem severního nádraží je výrazně přistěhovalecká, člověk si tam chvílema připadal spíš jako v Africe, čemuž výrazně napomáhalo i velké teplo, alespoň proti našim luhům a hájům. O poznání plnější dojmy i jídlem (úplně teda nedoporučujeme, ale dá se to) jsme se vydali za naším cílem - Tour Eiffel, odkud jsme slezli až někdy po šesté hodině. Pouštět se do dalších akcí už nemělo valný význam, a tak jsme zamířili vstříc měkké matraci s malou zastávkou v pekařství a náhodně nalezené samoobsluze, kde jsme si koupili něco k jídlu a pár plechovek "Valdštejna" s nedostižným poměrem cena / výkon (kolem 0,5 Eura). Před hotel už jsme přišli tak tak, sedli si ke stolečku a dali si jedno točený za osm Euro. Pokud někdo hledá ráj, leží ve střední Evropě.

Druhý den ráno po snídaní jsme opět vyrazili za pamětihodnostmi. Poměrně dost jsme toho najezdili metrem, ponejvíce jednou z nejstatších linek č. 4, která je v provozu už od roku 1908. Nádherné secesní vstupy stanic metra s litinovými lampami, zastávky blízko u sebe, jedna vypadala jako z Ocelového města, prý byla skutečně inspirována Julesem Vernem. Krom toho tam bylo taky až neuvěřitelné vedro a spousta černochů. Když člověk v Čechách náhodou nějakého potká, řádně zpracován poučkami humanistů-teoretiků o xenofobii Čechů, ani neví, jak se na něj aby si nepřipadal hloupě a jako rasista a xenofob a tak. Tady mi to nějak nepřišlo, ale asi to bylo tím, že jsme tam byli v některých chvílích snad jediní běloši. Inu kolo Fortuny je vrtkavé, jednou jsi většina, jindy menšina. Ze všeho nejdřív mě vzal puffin k Sorboně, ale protože byla sobota, Le Goff tam asi zrovna nebyl. I tak to stačilo, zvlášť když jsem uviděl nápis Ecole Nationale des Chartes. Asi vás to tak nebere, ale já slyšel tři roky tohle jméno skloňované ve všech pádech, protože to je zkrátka zásadní škola, v níž působil jeden archivářskopomocněvědní guru vedle druhého. Odsud zamířily naše kroky k muzeu Cluny. Nejenom moyen âge živ je člověk, tak to nakonec vyhrál sendvič na lavičce s parku ve společnosti vrabčáků. Kolem Notre-Dame bylo lidí jako, no budu slušný, hodně. Představa že si vylezete jen tak na věž, je vrchol optimismu. Podobně tak i ta o podívání se dovnitř, něco jako krátce předtím v případě Sainte-Chapelle. Podívali jsme se alespoň do archeologické krypty s odkrytými vykopávkami ještě z doby římské, když Lutécii navštívil Asterix s Obelixem. Jedná se o nádherně zpracovanou expozici, kde můžete vidět složitost vývoje sídla - několikrát postaveno, vypáleno, dobyto, zasypáno, přistavěno a to vše v řadě různých vrstev z nichž jedna překrývá či porušuje druhou. Archeologie je kouzelná. Druhý den jsme pak z galerie Notre-Dame zjistili, že na prostranství před kostelem nad kryptou jsou, pokud tam zrovna nestojí dva tisíce lidí, vidět zobrazené půdorysy staveb. Šikovný nápad. Den se začal zase pomalu lámat, tak jsme se ještě přesunuli Montmartre. Amélii jsme sice nepotkali, zato lidí tady bylo stejně. Proslulou (ve Zlíně by se řeklo vyhlášenou) uličkou umělců jsme se dostali ke starému kostelu Saint Pierre de Montmartre, kde toho času zrovna probíhala svatba. Nechtěli jsme moc rušit, beztak už tam bylo turistů a vylezli ven. V tu ráno začalo hustě pršet a kde hledat azyl jinde než v kostele, takže jsme se vrátili. Obřad po chvíli skončil, déšť taky, nezbývalo než se vydat do hotelu. Večer, když jsem zase vytahoval pitomě zastlané prostěradlo pod matraci, nebudu spát jako mumie, jsme se utěšovali, že by dopoledne třeba nemuselo být v Sainte-Chapelle tolik lidí. Po zkušenostech z Eiffelovky už jsme na jednu stranu nechtěli nikde tvrdnout dvě hodiny ve frontě, ale když to všechno bylo skoro na dosah a nejít tam...*šrot, šrot*.

Ráno to bylo přímočaré - nažrat a tradá k Sainte-Chapelle. Před ní nebyl nikdo, otevírali za dvacet minut. Blbý bylo, že jsme zjistili, že jsme bez peněz, neboť jsme ráno koupili za 16 Euro nové lístky na R.E.R. - ty, co jsme měli, se nám povedlo omylem projet v metru. Puffin se vydal pro jahody, nebo spíš hledat bankomat. Nebudu to protahovat, našla jej a chvíli poté, co otevřeli vstup na dvůr Justičního paláce, kde kaple stojí, se i vrátila. Tam jsem neprošel rámem kvůli zavíracímu noži v batohu. Museli jsme jej vyndat z batohu, podepsat protokol a nechat tam. Cestou zpátky nám ho pak proti papíru dali a my se vrátili zpátky dovnitř, protože východ je jinde než vstup. Veselé. Když už se nám povedlo tak krásně vidět Sainte-Chapelle, co nezkusit Notre-Dame. Tam už nějaká fronta byla, ale ještě to nebylo nejhorší. Puffin chvíli bojoval s tím, zda jít či nejít, nebo spíše zda to zvládne vylézt, ale nakonec to dopadlo tak, že jsme asi po půl hodině čekání stáli nahoře mezi [šimérami] a v pondělí jsem ve vědárně Puffinovi půjčoval Chrám Matky Boží v Paříži od Victora Huga. Když už, tak už, dole před vstupem do Notre-Dame nebyla fronta. Vevnitř probíhala nedělní mše, z níž jste mohli asi vidět i kratičké video, co jsem tam pořídil. Jestli se píše, že kapacita chrámu je 9000 lidí, věřím tomu, byli tam. V přeplněným autobuse byste se proti tomu, co bylo tady, báli sami. Krom vzdoušku, který by se dal krájet podobně jako mlha v pohádce o Rákosníčkovi, a zástupů Japonců, kterým přišlo slovo Amen asi tak zajímavé jako nám slovo Kamikadze, tam bylo i dost teplo. Málem upečený Puffin musel ven, počkal na mne statečně mezi tisícema lidí před vchodem. Hurá, splněno. Všechno další bude už jen jako třešnička na dortu. Zašli jsme na oblíbené sendviče, kafe a Oranginu a pak první kostel a Pont de Arts a další kostel a Louvre a další kostel, kvapík. Když vás něco unavuje, je to prd proti tomu, když to něco jste vy sami. Pomalu jsme začali přemýšlet o cestě na letiště, koupili si limču, ještě kousek se prošli a pak už jen zamířili na do metra na vláček na letiště, počkali si na letadlo a hurá domů.Au revoir Paris.