Nad údolím Bělé

Když jsem, vlastně už předloni na podzim, poprvé zaklepali a vstoupili do Orlických hor, bylo už tenkrát velmi pravděpodobné, že tu nejsme naposledy. Události pak postupně směřovaly svojí cestičkou a my se vraceli a vraceli. Jednou, dvakrát, třikrát a přesto pokaždé nikoliv naposledy. Stále je co nalézat, nebo jen stát v tichém ohromení z dramaticky rozervaného údolí říčky Bělé, nad nějž, a do něhož se stále vracíme po stopách lidí, kteří sem přišli před námi.