Zachráněný brumik

Cestou na oběd mne jednoho lednového zaujalo cosi posazeného na sloupku od plotu. Šedivé, zasněžené. Hroch? Koala? No nic, "až půjdeme z oběda, vezmeme ho s sebou." Jenomže na obědě jsem na to cosi zachumeleného a zmrzlého sedícího na plotě tak nějak zapomněl. Naštěstí jsme se zpátky vraceli stejnou cestou. "Vezmeme ho?" zeptal jsem se puffina. Ani jsem nemusel, protože ještě než jsem stačil zcela rozvinout bezespornou filosofii o tom, že ho tam třeba může někdo hledat, abych pak mohl v případně vydedukování negativního rozhodnutí pro změnu otravovat kňouráním o tom, že mu tam určitě bude zima a že jsme jej měli vzít, je to tak, příběh o ztracené hračce z Čapkova Povídání o pejskovi a kočičce zanechal v mé dětské duši znatelný šrám, vzal a bylo. Asi už mne přece jen dost zná.

V práci jej pak puffin ještě celého zmrzlého a usmívajícího se vyfotil. Doma jsem brumika vypral v ruce v kbeliku a zjistil, že původní barva je bílá. Reklamní tričko jsme vyhodili, pak puffin odpáral i roztrhaného kulíška, tentokrát neplést se sovičkou. Teď nám tu brumik sedí na stole a směje se stejně, jako když byl zmrzlý a zachumelený. Proč? Možná proto, že jej tak vyrobili, ale spíše to bude tím, že ani brumici neztrácejí dobrou náladu, i když jsou promrzlí a sami, protože vědí, že naděje je to, co umírá poslední.