Villa Nova

Když jsem poprvé za deštivého října podzimu 2006 vstoupili do liduprázdné osady, vzpomněl jsem si na Ostoje Zdenka Smetánky. Chodili jsme od stavení ke stavení a já jen poslouchal ten výklad jen pro mne, ani jsem nic nefotografoval. Nechtělo se mi rušit tu krásnou a jedinečnou atmosféru. Jsou věci, které stejně nelze převést do jedniček a nul, avlastně je to tak dobře.

Z historického hlediska je to jen okamžik, kdy se započala kolonizace českých zemí, která vtiskla místu, kde žijeme, jeho tvář. Ti všichni, kteří měnili tento kousek země se už do ní dávno proměnili. Neznáme jediného z nich tolik, abychom s určitou mírou jistoty mohli prohlásit jednu konkrétní věc z jejho života, ale oni sami nám zde svojí prací zanechali pomník trvalejší všeho, který se nám prozatím ani přes vytrvalé rejdění buldozerů a stovky tisíc tun železobetonu nepodařilo tak úplně zničit, kulturní krajinu.

Nebylo by na škodu občas trochu vytřízlivět z opilství dokonalosti, ostatně není to zase až tak dávno, kdy se v chalupě svítilo jedinou elektrickou žárovkou. Změnili jsme se, ale uvnitř toho máme společného víc, než si jsme schopní přiznat. Koneckonců taková prohra by to nebyla, protože bychom se tak vlastně samovolně přihlásili i k tomu, že to jejich nesmrtelné dílo je tak trochu i dílem naším.


Villa Nova, Uhřínov pod Deštnou.