Historie jako řemeslo

Každý správný historik mluví o historickém řemesle. Nakolik jde o řečnický obrat, těžko říci, ale i kdyby, je krásný. Já se o tom ovšem takto vyjadřovat nemohu, neboť použiji-li příměr ze zoologie, nacházím se někde na úrovni krillu. Možná ale vlastně právě proto mohu jakožto pohlavkovaný učeň něco takového napsat, protože kdybych se snad jednou nedejbože doškrábal na kvalitativně vyšší formu historického bytí, už bych si z toho legraci asi nedělal, na to je potřeba se dohrabat zase ještě o kousíček výš, a i u koal platí, že do špičky eukalyptu lezou jen ti nejodvážnější.

Tou věcí je historie jako řemeslo, a protože každý řemeslník potřebuje ke práci kromě svého umění, no vida, že by takové řemeslo bylo tedy snad i nad uměním, ještě nějaké to nářadí, lidově zvané vercajk. U takového historika v archivu to je třeba obyčejná tužka střední tvrdosti HáBé, protože s Béčkem nebo eFkem byste tam dle badatelského řádu neměli co pohledávat, u ostatních pak třeba psací stroj, počítač nebo pero. Po mnoha, mnoha a mnoha hodinách u počítače, a jako programátor (to je ta věc v pračce, co řídí prací program) svým zaměstnáním, těch hodin je skutečně mnoho, je tím nástorjem kromě tužky tvrdosti HáBé právě plnící pero. Počírač je skvělá věc, ale když třeba právě nejde mna, pardon elektrický proud, což u nás doma obzvlášť za letních bouřek daleko ve Studených, pardon Orlických horách není ani v 21. století zase tak neobvyklým jevem, člověk vezme zavděk něčím jednodušším jako je papír a pero.

Nakonec je na tom cosi krásně tradičního, když slyšíte, jak pero tichounce škrábe po papíru a zanechává na něm černomodrou stopu tajemných čar, to když si při přemýšlení zkoušíte domeček jedním tahem na sto způsobů. Ostatně ani historie není pocitů prosta a zhusta není bez toho, abyste ji neuměli ve své ideální představě prožít, dost dobře možné o ní psát tak, aby se to nestalo jen suchopárným sledem možnáfaktů, jinak samozřejmě ano. Proto i svoji bakalářskou práci s humanisticky dlouhým názvem, o níž jsem zatím napsal mnohem více než na ní, respektive její koncept píši nakonec do krásného sešitu s tvrdými zelenými deskami v naději, že do mne třeba vstoupí duch nějakého z dějepisců, o kterých se učí v hodinách historiografie. Zatím se ve mě usídlil asi lehce podivínský Václav Matěj Krolmus nebo snad Jakub Hron Metánovský. Co dá dělat, alespoň bude při té historii i nějaká legrace.