Znojmo - léto 2006

Rok se s rokem sešel, alespoň se to tak říkává, a my se plní zážitků a klíšťat vrátili zpět z letní dovolené ve Znojmě, o které jsme se rozhodli vlastně už vloni. Podotýkám, že jsem se na to teď nenápadně ptal i puffina, abych zde mohl ten plurál odpovědně použít. Skoro by se dalo i říci, že se vyplnilo Kozinovo do roka a do dne, ačkoliv on měl tedy dosti jiné starosti, než naši dovolenou a my se vzdor tomu, že každá koala je šedivá a věčně zelený je pouze eukalypt (původní verze dnes používaného každá teorie je šedivá, věčně zelený je pouze strom života) opravdu stejně jako vloni ocitli opět v Znojmě.

Jakkoliv moje původní snílkovské představy byly, že tuto blešku napíši pomalu den za dnem snad ještě in situ, nakonec to dopadlo přesně v duchu toho výše zmíněného rčení o šedivých koalách na zeleném eukalyptu a k jejímu napsání jsem se dostal až dobrých čtrnáct dnů po příjezdu. Intelektuál by na to snad řekl, že dobré víno chce svůj čas. Raději bych použil k příměru pivo, čekat rok na pár řádek z dovolené by bylo jaksi až moc intelektuální.

Po loňských zkušenostech, kdy i přestože jsme prošli většinu Národního parku Podýjí, jsme nachodili více při večerním courání se do centra než za celý den, jsme se zabydleli přímo v historickém středu města, v krásném goticko-renesančním domu se sgrafitovou omítkou a ještě krásnějším interiérem s renesančními dřevěnými stropy a schodištěm, které při některém kroku čas od času potichu a rozvážně zavrzalo příběh starých domů. Samo bydlení ve starém domu má, zvláště pro nás, svoji atmosféru, ale když o se pravidelně o půl jedenácté večer v rámci znojemského hudebního festivalu ozvalo v rámci probíhající (ne)vinné ochutnávky Mozarta z radniční věže rozloučení městu na dobrou noc, dala by byla bývala v tu chvíli atmosféra krájet lépe než mlha u rybníčku Brčálníku, kde bydlí Rákosníček, na Slovesnku známy ako Trsteniačik. My jsme ovšem netrávili (ne)vinné večery s Mozartem, nýbrž v poezii (s pěnou), ale to už je jiná kapitola.

Letos jsme neměli stran trávení dovolené žádné předsevzetí než to, že si dojdeme na znojemský hrad na pivo, což jsme nakonec splnili lépe, než loňské předsevzetí, že nebudeme chodit po hradech. To jsme už letos ani nepředpokládali, že by bylo možné splnit, a tak jsme si pro jistotu hned několik lokalit vybrali ještě před dovolenou. Celkem jasným cílem hradově-dovolenkového putování se stal Nový Hrádek a Frejštejn. V pondělí jsme se pak při cestě do Znojma zastavili na hradě Rokštejně ležícím nedaleko obce s pro správného medvěda sympaticky znějícím názvem Brtnice a už sám fakt, že jsme na hradě potkali stavební partu, která jej opravuje, bylo pro začátek dovolené tak dobrým znamením, že s takovým by bájní Argonauti jeli za zlatým rounem klidně na nafukovací matraci a bez lepení.

Jednou z velkých ideí ještě těsně před dovolenou byla návštěva mých vídeňských příbuzných (v ZOO mají koaly), nakonec jsme si to ale stejně spontánně rozmysleli, beztak by nakonec buď spali, nebo se tumlovali dobrůtkami a toho si se mnou puffin pravda užije až dosyta, o čemž svědčí i následující fotografie o tom jak se chová koala. Druhou ideou, kterou jsme ovšem splnili bezezbytku bylo, že se stejně jako vloni půjdeme alespoň jeden den vykoupat na Vranov, což se i stalo, a ještě jsme si k tomu připojili i ne zrovna plánovanou turistickou vložku zakončenou několika točenými ZONkami v restauraci novém Bítově.

Možná to bude znít neuveřitelně, také už slyším to udivené jéééé, ale protože většinu volna trávíme mimo lidi, nějak se v létě při tom antilumíkovském tažení na jih vše otočí a docela velkou část všeho času strávíme přímo ve městě, jenom tak procházením. Poměrně velkou část našeho času, skoro dva dny jsme trávili procházením v uličkách Znojma, které mají ráno jako večer stále novou a pořád zajímavou atmosféru. Občas se nám tak při tom chození podařilo systémem slepý k houslím narazit na někoho, kdo nám nad rámec zpestřil program. Asi mám na čele napsáno prosím poučit. Ještě teď je u nás pojmem spojení protože jim to hapalo, slova to jakéhosi postaršího pána, jehož jsme tak v této souvislosti pojmenovali pracovně pan Hapalo. Potkal nás ráno kolem deváté hodiny při focení kostela sv. Michala, a hned jak mne tam uviděl, jal se mi vysvětlovat, proč má tento kostel samostatně stojící zvonici, což zdůraznil je unikát. Raději jsme nekladl odpor, nemělo by to smysl. Důvodem byla již zmíněná perlou navíc zakončenou slovy, že potom to stavěli rakušáci a talijáni, víme.

Druhý pán, jemuž se dostalo pojmenování férový pan Použil poté, co si v kavárně U Konráda Oty zřejmě odskočil na WC, jak jsme z jeho dlouhého monologu k obsluze, ve kterém několikrát významně zdůraznil, že to chápe, že to takhle nejde, protože musí platit vodu, a tak a že on že je férový a když teda použil, že musí zaplatit, pochopili. Puffin mne prozřetelně a včas varoval, abych se na něj až půjde kolem nás nesnažil, podívat, jinak že mne také poučí. Narozdíl od neposlušných kůzlátek jsme poslechl, a tak jsem jen viděl, jak se pan Použil otočil směrem od nás, mávl rukou, jako že si nezasloužíme, aby nám něco vysvětlil a šel dál vstříc dalším dobrodružstvím. V světle toho byl proti nim člověk, který mi na přechodu pro chodce jen tak z ničeho nic asi dvakrát zopakoval, že za jeho mladých let stála zmrzlina 70 haléřů docela prima chlap a navíc vcelku pohodář.

V sobotu dopoledne, těsně před odjezdem jsme se ještě naposledy vydali na znojemský hrad, do rotundy sv. Kateřiny. Protože toho dne nebyly příznivé jenom klimatické podmínky, vstoupili jsme, vyjma slečny která nás hlídala dovnitř sami. Sundal jsem si sluchátka walkmanu, který se používá k výkladu, protože uvnitř se právě z důvodu udržení klimatu nesmí mluvit a díval se jen na ty ohromující pásy románských maleb kolem dokola, jako úplně malá koala, co teprve včera vylezla z vaku. Tady jste přímo uvnitř historie, která k vám promlouvá.

Dovolená skončila, pět dnů uteklo jako voda v Dyji, ale nezažili jsme toho málo, že by snad nebylo při draní peří o čem vyprávet. Závěrem snad ještě nějaká ta fotografie puffina a třeba zase za rok na viděnou...