Lucembursko

Úvod

Každý ví, že papuchalkové strašně rádi cestují. Na moři stráví celé měsíce, ale vačice? Vačice si pěkně v poklidu sedí na své větvi, cpou se dobrůtkami a spinkají :o) Existují sice wombati, kteří každou každou noc při pastvě nachodí až tři kilometry a ještě stačí prošmejdit nory ostatních wombatů, ale to se moc za cestování počítat nedá.

V minulosti zde už byl ze strany puffina pokus o to, jak z vačice vytvořit letce, nebo plovatce. Dnes je to do třetice všeho pokus o cestovatele.
Hledáte-li nějakou vnitřní logiku poč jsme se vydali právě do Lucemburska, pak vás přesně v opaku ke všem sociologickým i jiným studiím snažícím se dokázat, že člověk v podstatě jedná logicky a racionálně musím zklamat a zcela v souladu s některými historiky ukázat, že člověk jedná povětšinou přesně opačně, tedy iracionálně, což jim krom jiného přináší denní chleba a těm sociologům a psychologům vlastně také, protože jinak by nebylo co dokazovat.

Prazáměrem bylo vydat se za puffinovými příbuznými, tedy papuchalkami no a při té příležistosi bych zakusil i radostí cestování velkým letadlem a všechno okolo, co už se tak s cestováním váže. S hnízděním papuchalků to ale není tak snadné, nevyskytují se narozdíl od koalů na každé větví, a tak po hledání lokalit rozumně dostupných od letiště v ještě cenově akceptovatelné hladině se nakonec ukázal jako nejlepší řešení norský Bergen-Belsen, který krom papuchalek oplývá i mnoha dalšími krásami.Nakonec se ale i on ukázal jako beznadějně drahý. Za příbuznými to nebude, to už nějak volně vyplynulo ze situace, a proto jsme začali hledat jakoukoliv rozumnou destinací, kde by bylo vidět něco co je nám blízkého a mají tam pivo, pokud možno ne za astronomické částky, protože jedno pivo stejně jako srnky přes silnici nechodí samo :o)
Nebudu dále zbytečně zdržovat, vyhrála to nakonec maličká zemička na francouzsko-německo-belgickém pomezí s bohatou historií a spoustou památek.

Cesta, první dojmy atakdále

Pražské letiště jsem zatím znal pouzé z jedné strany, tedy z té kdy jsem na něj puffina vezl, nebo si pro něho naopak jel, ale musím říci, že jediný podstatný rozdíl je v tom, že na dveřích kterými se vychází není značka pro jednosměrný provoz. Letištní kontrola zda u sebe nemám křížový šroubovák, vývrtku na víno, nůžky, či příbor dopadla dle mého očekávání, které se ale natolik lišilo od očekávání obsluhy bezpečnostního rámu, že si mne museli zkontrolovat extra. Asi nechtěli uvěřit, že může být celkem normální koala tak tlustý, když v televizi nedávno říkali, že nemají skoro žádné tukové zásoby. No, i televize se může mýlit.

Let maličkou Cessnou někdy před dvěma se mi hrozně líbil. Tohle bylo podobné. Vrčelo to, drncalo to a občas se to naklonilo, paráda. Letěli jsme ATR 72 ( zpátky novějším ATR 42-500), tedy jedním z těch nejmenších z flotily ČSA a vyloženě jsem se na to těšil, copak letět nějakou velkou krávou, takhle mi to přišlo, že je člověk k tomu jádro toho, že to letí a co to všechno vlastně znamená nějak blíže a více si to užije. Pár minut po staru mi trochu dělalo problémy zvyknout si na fakt, že rovně poletíme tak, že čumákem je nakloněný nahoru a do strany. Kafe se ale nerozlilo, takže pohoda. Z nízko ležící oblačnosti jsme vypadli až těsně nad letištěm. Po přistání jsme nalezli do autobusu, který popojel asi dvacet metrů, abychom vzápětí vystoupili do příletové haly. Tam jsem intuitivně hned trefil na záchod, aby nebyla středně velká loužička a hodně velká ostuda. Jak jsme tak procházeli mezi prázdnýma budkama pro pasovou kontrolu, upozorňuji že z záměrně nepoužívám plurál, ale duál, ty boudičky tam myslím byly opravdu dvě. No nějak nás tam viděla nějaká paní, zeptala se jak v Hamletovi odkud přicházíme a pak nás vrátila zpátky a šla hledat někoho, kdo nás zkontroluje, že to jsme opravdu my a že nás nehledají za to, že jsem jako malý nechodil do Pionýru a byl jsem jen Jiskřička a taky Junák, ale ne švarný, nýbrž obyčejný.

Letiště v Lucemburku je docela prdel světa. V první chvíli mi to přišlo velikostně asi jako nádraží v Novém Městě nad Metují, akorát že tam nechodí koloťuci. Pilně ovšem pracují na nové budově, která bude mnohem větší a modernější, ale tohla malá svoje vnitřní kouzlo koneckonců měla. Pitvat se v detailech jak jsme se ubytovali asi nemá moc význam, takže přeskočím až do místa, kdy už jsme tedy kráčeli od hotelu ležícího v Centre Européen do do centra. Nebylo to ani moc daleko, tak dva kilometry. On také Lxembourg má asi asi okolo 80.000 obyvatel, takže jsem vlastně ze stotisícového Hradce Králové přijel na vesnici, alespoň co se počtu obyvatel týče, protože jinak zde mohu naprosto beze vší srandy prohlásit, že jsem zažil skutečný kulturní šok. Lucembursko je malá zemička na pomezí Francie, Německa a Belgie, ovšem ve strategicky velmi výhodné poloze. Ono se tak nějak říká, že vlastně dějiny Lucemburska jsou dějinami toho, co se obalilo kolem jednoho hlavního hradu, o kterém je ale první známá písemná zmínka už z roku 963. Dějiny tu vyprávět nebudu, ostatně bylo by to nošení dřeva do Atén a sov do lesa, nebo tak nějak. Určitě se ale podívejte na Wikipedii, kde si můžete v kostce přečíst nějakou charakteristiku a tím pádem také budete mít dobrý základ na to, o čem se hned zmíním.

Koala jako zvakuvykulená

Jak už jistě víte, Lucembursko má nejvyšší HDP na světě a v osmdesátitisícovém městě sídlí několik evropských úřadů a asi 200 bank, což může znamenat spoustu věcí ale hlavně to, že ti co tam žijí jsou ti, kteří nemají vysoko do žlabu, ovšem když tohle nevíte, připadáte si jako v Jiříkově vidění, a co si budeme povídat i tak trochu jako chudý příbuzný odněkud z prdelákova. Každá mince má ale dvě strany a město působí v některých okamžicích docela liduprázdně. Pokud v neděli dopoledne nepotkáte turistu, tak už nikoho. V centru a blízkém okolí střední vrstva asi nežije. Za naše chození jsme neviděli ani jedinou školu, zato tři domovy důchodců. Dvoje pekařství, jedno řeznictví a nepočítaně prodejen značkových obleků, šperků, hodinek a parfumerie. To se až divím, že jsem místo parfumerie nepoužil oblíbené slovo pičifuk. Asi už fakt stárnu. Když jsme ale náhodou ve čtvrti pod Pont G-D Charlotte vlezli do samoobsluhy, poznal jsem, že i v Lucemburku žijí normální lidé. V křesílkách za pultem mezi zbožím seděli lidé, pokuřovali a klábosili. V obchodě byl jeden velký regál s gumovými medvídky, druhý s cigaretami. V chladicim pultu krásný kus jambon fumé a na pokladně naskládané nevybalené zboží. Takový francouzský socik, ale zase pohoda.

Jak to celé zakončit

Bylo by toho hodně a možná se k něčemu ještě vrátím, třeba v náznacích v jiných bleškách, nebo při povídání někde u piva. Ono to všechno tak popsat nejde a i kdyby to šlo, byl by to jen popis a nic více, protože tu pravou podstatu vše dostává až v živých souvislostech. Protože přece jen mám spoustu fotek, připravil jsem několik blešek a začal bych asi tou o městě, jeho uličkách a životě, abychom se pak mohli podívat na opevnění, několik málo staveb a nakonec vačnatec. Vlastně ne tak docela, nakonec bude jedna malá cedulka připevněná na chodníku podél říčky Alzette.