Znojmo - léto 2005

Spálení od sluníčka, uchození, se spoustou fotografií a vzpomínek jsme se vrátili z dovolené, na kterou jsme jeli plni odhodlání, že nebudeme nikam chodit, ani na hrady a že si budeme užívat volna u vody. Teď si tu tak sedím a píšu tenhle nekrolog našich předsevzetí o tom že se budeme válet u vody a jsem rád, že ho mohu psát, že to se mnou, protivným medvědem, v tom hrozném teple puffin, ulepený a pokousaný od much, všechno vydržel.

První den po příjezdu jsme si odpočinkově prohlédli Znojmo. Kdo jste tam nebyl, tak se tam určitě podívejte. Sice to zní jako běžná fráze, ale křivolaké uličky historického jádra spolu velkým množstvím krásných do rozpáleného vzduchu chladem dýchajících středověkých zanechá skutečně nezapomenutelný zážitek. Večer jsme si vybrali takovou úvodní procházku po národním parku Podyjí, ochutnali místní pivo Hostan a šli do peří. Ráno sice trochu pršelo, ale oblačnost byla vysoko, takže ideální počasí na turistiku. Po složitém pochopení autobusové dopravy ve Znojmě jsme dojeli do Vranova nad Dyjí a vydali se podél řeky. Počasí se pomalu vylepšovalo, teplota mírně stoupala, cesta také. Nebudu vás napínat, do přibližně šestnáct kilometrů vzdáleného Lukova jsme nakonec po necelých pěti hodinách došli. Dal jsem si pivo, označkoval strom za zastávkou a ještě jsme stihli autobus zpět do Znojma. Večer jsme se zase trochu prošli po Znojmě, dali pár Hostanů (já) a vlezli do vypečeného pelíšku.

Věci se nemají dělat napolovic, a proto jsme se ráno dalšího dne vydali podívat za Dyji z druhé strany národního parku. Teplota stoupala o poznání více než cesta v závěrečné fázi, mouchy nás žraly o 106, ale ta krásná příroda. K vodě jsme opět nedostali, vyšší teplota vzduchu vykonala své, a tak jsme večer doplnili několika Hostany chybějící tekutiny a zalehli.

Ráno moudřejší večera. Rozumně jsme vyrazili k vodě. Neuvěřitelné, ale pravdivé. Poté co jsme v dnešní obci Bítov zanechali auto, sešplhali z kopce a dospěli až k vodě. Původne jsme si ten den chtěli dát takový malý trojboj turistika-kánoe-plavání (druhé dvě disciplíny by se opakovaly podle toho, jak by nám to šlo na lodi), ale pak jsme tak nějak pár metrů od břehu rozumně usoudili, že zapůjčená kánoe nesplňuje zcela naše představy o stabilitě a koupat foťáky se nám nechtělo, takže jsme se vrátili a definitivně se tak rozžehnali s myšlenkou, že bychom dopluli až k Bítovu. Foťáky s baťůžky jsme si schovali v půjčovně, vyměnili kánoi za šlapadlo (ještě teď se stydíme za tu potupu) a trochu se projeli po nádrži. Na šlapadle to bylo skoro jako na kole, takže jsme v podstatě jen vyměnili disciplínu. Nakonec došlo i na koupání. Dvakrát jsme přeplavali přes to, čemu by se před tím, než tam vznikla nádrž, dalo říci slepé rameno meandru, ustrojili se, vypili hektolitr neuvěřitelně žlutozelené a dobré točené limonády místní produkce a vyrazili nahoru zpět do kopce na Bítov. Focení popisovat nemusím, je to prostě cvak, cvak, takže jen zmíním cestu zpátky, celkově naťapaných osm kilometrů a večer vyloženě podařenou procházku na pivo do hradní restaurace, kde jsme se nad pivem (pochopitelně Hostan) pěkně pobavili na účet náš i všech okolo. Vtipy bylo ucházející a v dobré náladě jsme se vydali zpět do našeho doupěte, které vyhřáté od sluníčka připomínalo horkovzdušnou troubu s rozbitým ventilátorem (pozn. to je pak obyčejná trouba).

Po vyložene horké noci jsme ráno sbalili věci, vyrovnali účet vydali se do Vranova nad Dyjí s jasným předsevzetím týkajícím se koupání, které spočívalo v tom, že dnes se opravdu koupat nebudeme. Teplota dosahovala opět slušných hodnot a dvě z turistování na slunci vypečená zvířátka potřebují další slunce ze všeho nejméně. Navštívili jsem tedy Vranov nad Dyjí a pak už se jen chvíli pomalu a chvíli rychle ubírali domů.