Tů tůů tu dů

Pokud vám nadpis přišel divný, nezdá se vám to, je divný, ale zkuste si na papír napsat začátek Svatebního pochodu od Felixe Bartholda Mendelsona.

Myslím, že už sám úvod nenechal nikoho na pochybách, že to se mnou bude mít puffin těžké.

Co předcházelo všemu před naplánováním svatby a proběhlo spiklenecky v potají, aniž by kdokoliv cokoliv věděl z časových důvodů vynechám. Pouštět se do rozborů bitvy na Moravském poli, nebo u Lipan, nemá příliš význam, takže můžeme plynule přejít k tomu, že jsem, sice v trochu zkrácené formě, stihl před tím, než jsme pět minut poté oznámili puffinovým rodičům datum svatby, stačil požádat o její ruku a zbytek, který jsem i s rukou dostal. Teď bych si dovolil přesunout celý děj o čtrnáct dnů později, kdy nastal ten den.

Dopoledne jsme ještě v klidu seděli u počítače, sice mi přišlo od kolegy (nebudu jmenovat), varování, že některá zvířátka v zajetí velice záhy umíraji, ale následně nám popřál dobrou světočáru a ačkoliv mi pak ještě později napsal, že správný drsňák by se šel ustrojit až ve třičtvrtě na dvanáct (obřad začínal v poledne), přiznávám, že jsem vyměkl a ve čtvrt na dvanáct vypnul počítač a šel si obléct sváteční koalí kožich s vědomím, že když nám tedy bude nakloněna množina světobodů v Minkowského prostoru, nemůže to špatně dopadnout.

Množina světobodů nám nakloněna byla, protože jsme jednak zaparkovali, což v době oběda není zase až tak samozřejmé, dokonce jsem našli i špendlíčky přibalené k myrtám (byly zamotané do pytlíčku, aby se neztratily). O tom, že nám přišli svědci trochu později, říkat nebudu, nejdřív jsem si myslel, že to udělali schválně, aby nás trochu vystresovali, abychom si tu svatbu trochu užili. Popravdě puffin si to docela užíval, ale jak to je standardně v pohádce o Rumcajsovi, nakonec to všechno dobře dopadlo.

Nyní bych poprvé na tomto místě na okamžik přerušil vyprávění a jim oběma poděkoval jak za to, že se za nás sami dorovolně stresovali už několik dní před svatbou a tím vědomím, že existuje někdo kdo s tím má mnohem více starostí než my sami nám dali několik krásných pohodvých dnů, tak i za to že přišli, dosvědčili a byli milými společníky v událostmi nabitém dni.

Po krátkém obřadu jsme se vykročili nohou společnou vstříc obědu (koala buď jí, nebo spí), abychom před vchodem spatřili velkou skupinu kolegů z práce, kteří ač se o této události dozvěděli teprve ráno a nebyli si díky trochu netradičně komixově pojatému svatebnímu oznámení zcela jisti, zda se nejedná o vtip, zmobilizovali se nakonec a nás oba přišli přivítat do společného života frkačkami, kilem rýže, které pak s povděkem z dlažby sezobali holoubci (unavení od Popelčina přebírání hrachu) a svatebním darem v podobě zeleného otvíráku a dvou kartonů Budvaru.

Myslím, že nastala vhodná doba, abych podruhé přerušil svoje vyprávění a všem jim teď poděkoval za to, že přišli a přivítali nás do nového společného žití.

Potom už přišel na řadu oběd, moc jsme toho nesnědl, až jsem si říkal, jestli na tom hynutí zvířátek v zajetí něco nebude, ale dvě kafe mi spravily náladu a poté, co oběd skončil, jsme se vydali domů, převlékli se do hradového a vydali na svatební cestu.


K fotografiím by se určite slušel nějaký komentář, takže vězte, ani jednu jsem nefotil já. První je necelé půl hodiny před obřadem, kdy jsme nakládali kvítí a vyráželi vstříc novým dobrodružstvím. Na druhé kreslím koalíka, na třetí si už puffin odvádí svého míďu a nakonec zvířatka, v nichž bydlí kroužky. Velrybík můj, želvík puffinův.