Méďa plovatec

Každý ví, že papuchalkové rádi plavou, ale koaly? Koaly si pěkně v poklidu sedí na své větvi, cpou se a spinkají. Z podivné fauny existují sice ptakopyskové, ale přece jen vetšina jich je raději pěkne v suchu. Tento víkend se to ovšem trochu změnilo. Ne, že by vačnatci začali hromadně nakupovat plovací kruhy a chodit k řece, plavil jsem se já.

Jak již je abych tak řekl dobrým zvykem, vymyslel, zavolal, domluvil, naplánoval puffin a tak jsme v pátek 11.06.2004 odpoledne vyrazili do Týnce nad Sázavou, na řeku, na cestu podle hradů, které jsme z větší části již navštívili. Na místo našeho stanování, do tábořiště na pravém břehu řeky Sázavy v Týnci, jsme dorazili okolo šesté hodiny večer. Postavili stan a šli vyčkat do místní hospůdky, až přijedou pořadatelé. Po dni přišlo pivo vhod. Měli tam docela solidní výběr nápojů ve složení pivo, rum, vodka a k jídlu utopence, jak stylové, pro vodáky. Dali jsme si pivo, ale kvalita nebyla z nejvyšších. Dovolil bych si zde první, leč ne poslední odbočku. Pro ty, co pivo nepijí, je to samozřejmě k nevíře, že se dá na něm i něco zkazit, ale vězte, že točení piva je složitější, než točení zeměkoule, což lze snadno doložit tím, že pohyb nebeských těles se učí na základní škole, zatímco točení piva až na středním odborném učilišti. Mezitím, co jsme dopíjeli, se tábořistě opět o něco více zaplnilo a my vyrazili na procházku do města, za lepším pivem a něčím k jídlu.

Hned u mostu jsme narazili na restauraci, kde jsem ochutnal několik dalších piv místní produkce a po večeři, dělali docela slušnou pizzu, jsme pokračovali v procházce. Narazili jsme na další hospodu, před kterou se bavila místní, celkem pestrá, mládež složená ze dvou až tří skinů, jednoho až dvou anarchistů, jedné opravdové nezávislačky se psem z ulice a několika dalšími, trochu méně, leč přesto všechno přece jen dostatečně nezávislými intelektuály a několika statisty, kteří se, stejně jako všechna mláďata, teprve vybarví. Odtud jsme pokračovali na večerní prohlídku okolo pozdně románského týneckého hradu a zpět směrem k tábořišti, v dobré víře, podpořené u mne i několika pivy, že půjdeme spát. Osud chěl jinak, a tak do naší blízkosti přihrál partičku brňáků, pravděpodobně na nějaké firemní akci, kteří zdatně popíjeli, cestovali od ohně k autu a zpět a komunikovali vzájemně tak tiše, že jsme nakonec vstali, došli si na pár rumů a pak se bavili vtipkováním na jejich účet, dokud nás nevysvobodila bouřka o půl čtvrté ráno, která je definitivně vyhnala do stanů.

Sobotou nastal ten den, kdy si koala poprvé zkusil, jaké je to plout po řece na lodi. Ráno bylo teplo, umyl jsem se, jako správně vychovaný medvídek si i vyčistil zoubky a dokonce se i ve studené vodě oholil, šlo to sice hůře, ale s trochou zkušenosti jde všechno. Mimochodem, rád bych se trochu zmínil o sociálním zázemí tábořiště. Slušně řečeno bych to shrnul tak, že to byla bída, takže ber, nebo nech být.

Do doby odjezdu na místo, odkud jsme vyráželi, byl ještě čas, a tak jsme se vydali na malou procházku. Vyfotili si jez u tábořiště, který budeme sjíždět druhý den a vydali se směrem k nádraží a dále až na most u továrny Jawa. Pak už jsme vyrazili na nádraží a odtud vlakem do Čerčan a následně do Zlenic. Pokud vám toto poslední jméno něco říká, gratuluji, určitě jste majiteli vědění, že Zlenice, též Hláska, je hrad na pozvolně klesající ostrožně nad Sázavou. Pokud vám to moc neřeklo, dočkejte času a určitě si o ní něco přečtete. Ve Zlenicích jsme dostali loď, barel na věci a vyrazili na vodu.

Moje první zážitky z vody jedním slovem - nádhera. Vodu mám rád a první den byl opravdu pohodová záležitost, ačkoliv, nebo možná protože bylo docela hodně vody. Chvílemi jsme zabrali, chvílemi se jen nechali unášet. První jez ve Čtyřkolech, mimochodem i zde je hrad stojící na místě staršího hradiště, jsme přejeli s odřenýma ušima, nebo spíše dnem, ale polyetylénová kánoe si toho nechá líbit hodně. Druhý jez v Čerčanech jsme nesli po břehu a potom se zastavili na oběd.

Třetí jez toho dne, v Městečku, jsme spouštěli šlajsnou a čtvrtý v Nespekách opět sjeli a blížili se k tábořišti. Před námi byl už jen poslední jez toho dne, u Jawy, ale ještě před ním nádherný výhled na zříceninu hradu Zbořený Kostelec. Okolo něj jsme projeli opravdu jen unášení proudem a něco vyfotili, ale něco se prostě vyfotit nedá. Krása pomalu plynoucí řeky s tisícem odlesku, skála, na níž se tyčí hradní zdi, skála se strážní věží vysunutou nad řeku, celý ten úžasný prostor. Tohle nelze zachytit na film, ani převést na nuly a jedničky. Bohužel, i když vlastně naštestí. Nad kafem se to nikdy nedá pochopit, jen vzpomínat.

Jez u Jawy byl můj první, na kterém jsem se vykoupal. Záměrně nepíši, že jsme s puffinem cvakli, protože do vody jsem šel jen já. Sjížděli jsme jej při pravé straně, najeli si na vlnu, ale dole jsme to už nedokázali stočit doleva a narazili v plné rychlosti do kamenů při kraji. Ani nevím jak, ale vyletěl jsem z lodi ven, pamatuji si jen dole tmavo, nahoře světlo, hrabal jsem všema čtyřma, v ruce držel pádlo a když jsem se konečně dohrabal ke kamenům na břehu, sklidil jsem pochvalu za ukázkovou šipku. Puffina ten náraz vyhodil z místa, zastavil se až někde u barelu, ale protože se špička odlehčila právě o jednoho 1q medvídka, proud loď v pohodě vzal, srovnala se a puffin přistál u břehu. Abych to ještě upřesnil, já, coby naprosté vodácké mládě, poprvé vyvedené na řeku, jsme samozřejmě nemohl kormidlovat, takže jsem dělal háčka, což bylo ale jinak docela nevýhodné, protože jsme byli těžcí na předek a puffinovi, jakožto přece jen lehčímu, odpusť puffe tu formulaci, i slabšímu, se špatně manévrovalo. Na klidné vodě to ještě šlo, ale, nebudu předbíhat.

Tábořiště už bylo od Jawy kousek, takže jsme v pohodě dorazili, umyli se, najedli a zalezli do spacáčku. Brňáci se ukázali jako nezlomní, ale příroda nás zachránila, asi mám plus body za to, že občas cestou na hrad seberu nějaký ten papírek po někom, nebo minule jsem vzal do kapsy vyhozené alkalické baterie, zkrátka a dobře, ve čtvrt na deset začalo pršet bylo po pařbě. Sice potom někdy okolo druhé ráno opět začali, ale to už jsem byl, jak se říká v rukou božích, takže mi to bylo celkem jedno.

Ráno nebylo počasí nic moc, zima, občas fouklo, ale přesto jsme o půl deváte pobalili všechny naše věci, naskládali je do tutalíka a připravili se na vodu. Hned po ránu se sjížděl jez přímo u tábořiště v Týnci. Docela to šlo, jen před jezem byla trochu tlačenice. Zvládli jsme ho, ale protože jsme byli těžcí na předek, nabrali jsme trochu vody a museli ji o kus dál vylívat. Člověk by nevěřil, jak trocha vody v kánoi udělá loď labilní.

Další část cesty to šlo, jez v Chrástu jsme sjeli, další jez Brejlov přenesli. Pak přišel Kaňov, který se nejezdí, ale protože bylo dost vody a polyetylénová loď chudinka vydrží skoro všechno, sjeli jsme jej. Možná tak máme na pár let docela slušný zářez na pažbě, nebo tedy lépe řečeno na pádle, než to zase půjde takhle tam skákat. Pak se to začalo kazit. Na peřejkách jsme trochu předkem nabírali, takže byl trochu problém to udržet, vody bylo docela dost a tak se mi těžko dalo rozeznat, kde je a kde není kámen. Dojeli jsme k jezu u Krhanic. Čekali jsme před ním, až se uvolní, zabral jsem pádlem, najednou jsem něco zahlédl, strašně to cáklo, nabral jsem pádlem rybu. Rozjeli jsme se na jez, projeli jej, dole pod jezem jsme zase nabrali předkem v malé peřeji trochu vody, jednou jsme se málem cvakli, ale srovnali to, pak podruhé, ale pak jsme se otočili doprava k ostrůvku, škrtli si o kámen a udělali se. Nebudu dál téma o udělání se obou naráz rozvádět, jako třeba že o tom píší v různých poradnách pro páry a tak podobně a rovnou to přeskočím s tím, že jsem celou dobu statečně držel pádlo v ruce a snažil se, stejně jako puffin, dostat loď, teď už ze čtyř pětin plnou vody ke břehu. Stejně ale udělat se oba navzájem a ještě s pádlem v ruce, no to je sen, ale nic, pokračujme dál. Dostali jsme se na ostrůvek a těsně na jeho konci, kde se stékali dva proudy, se nám podařilo vodu nakonec vylít. Byla to docela námaha. Nasedli jsme a pokračovali dál po řece.

Přišly další peřejky, zase jsme postupně díky 1q méďovi pomalu nabírali, pak přišel jeden kámen, o který jsme škrtli bokem, pak druhý a už jsme byli ve vodě. Může nás jen těšit, že stejně jako u jezu jsme nebyli jediní, ale to je tak vše. Držel jsem pádlo a loď. Puffin na mne něco křičel, ale vůbec jsem ho neslyšel. Proud nás tlačil dál, snažil jsem se dostat loď ke břehu, ale nebyla dnem vzhůru a od zádě až do poloviny byla pod vodou. Pak jsem teprve uslyšel, že puffinovi v tom proudu vzala voda brýle. Teď už tam někde tiše odpočívají, ukryté před proudem i lidmi mezi kameny, až je za pár set let objeví nějaký archeolog, kterému tak udělají neuvěřitelnou radost, protože dokáže, že už tehdy se čile obchodovalo se vzdálenými oblastmi. Dostali jsem se přes kameny na břeh, vytáhli loď z vody. Sotva jsme ji otočili, abychom z ní vylili vodu. Puffin už byl hodně unavený, jen dostat loď plnou vody z prostředka proudu nějaké úsilí stálo a sotva dvěstě metrů před tím jsme se docela nadřeli s vylíváním vody. Tady to bylo o něco lepší, byli jsme na břehu. Vodu jsme vylili a vydali se na vodu. Petra, anděl strážný naší skupiny, se nám vydala naproti, setkali jsme se chvíli poté, co jsme vyjeli.

Dojeli jsme k jezu u Kamenného Újezdce. Sjeli jsme to za jednou lodí, kde byli zkušení, ale zase pod jezem jsme předkem nabrali trochu vody a každou větší peřejkou jsme trochu přibírali. Zastavit a vylít nebylo kde, loď byla vodou zase labilní a co nejhoršího, mému kormidelníkovi začalo, jak se říká, docházet magi. Nakonec to ale můj statečný papuchalk přece jen zvládl a dojeli jsme až před jez v Kamenném Přívozu, kde byl odpočinek a oběd. Zastavili jsme u břehu, vytáhli lodě. Už na klidnější vodě jsme se s Petrou domlouvali, že v téhle sestavě nebudeme asi moci dál pokračovat, protože puffin nevidí. Navrhla nám, že se rozesadíme, aby šel puffin dělat háčka k ní a já bych šel k někomu zkušenému. Navrhl jsem, že bychom to mohli stopnout, ať pokračují, že dojdu pro auto do Pikovic, aby přijeli pro loď. Navrhla nám ještě dvě alternativy, nebo jestli budeme chtít, že zavolá auto, ať přijede pro loď. Nechali jsme si chvíli na rozmyšlenou, ale myslím, že v nás obou padlo rozhodnutí už tam v proudu v peřeji. Byly to jen brýle, byly docela dost drahé, ale mohlo to být klidně i více. Řeka si vzala jen něco málo, mohla více, ale neudělala to. Určitě bychom se byli bývali už dál necvakli, ale co kdyby. Petra jela na kajaku, buď bychom jej vzali do vleku, nebo by na něm místo jel někdo jiný, ale jel by tam? Vody bylo docela dost, ne každý může mít dostatek zkušeností, aby si poradil s těmi kdyby, které by se mohli stát. Stopli jsme to. Petra zavolal doprovod, ale vody jsme se ještě nevzdali, alespoň jsme přejeli na druhou stranu, kde jsme se měli setkat. Začalo docela hustě pršet, rozloučili jsme se, běželi se schovat a my vyrazili na druhou stranu. Tam jsme chvíli počkali, pak přijel doprovod, naložili jsme loď na auto a vydali se na vlak zpět do Týnce nad Sázavou.

Dál už jen cesta vlakem, pro tutalíka, osamoceně stojícího na teď už skoro úplně prázdném prostranství tábořiště, a pak už se jen podívat se na cestu a zpátky domů. Ve skupině jeli i lidé, kteří nikdy na vodě nejeli a zvládli to bez koupání. Když jsme to pak probírali s puffinem zpětně, dospěli jsme k závěru, že jela vždy menší vodu, kde nebyl podobný úsek jako náš osudný. Také já jako háček jsem byl v poměru k ní dost atypickou volbou a navíc jsme ji ještě byl schopen při plném záběru přetáhnout, takže musela vynaložit o to více síly. K tomu všemu bylo ještě dost vody. Příště si vyberem třeba jen jeden den a o něco více v létě, aby nebylo tolik vody, ačkoliv to se zcela předem odhadnout až tolik nedá. Ač by se vám po posledních řádcích mohlo zdát, že už s vodou nechci mít nic společného, opak je pravdou. Věděl jsem, že voda je krásná, ale i nebezpečná. Za ty dva dny mi ukázala, že to je pravda. Už se těším, až vyrazíme na vodu příště.

Jako odměnu tu mám jednu malou odměnu v podobě dvou minisérií. V neděli ráno se dva kluci ze skupiny proháněli po řece na kajaku. Pak se jeden připravil na eskymáka, ze břehu jim to rozmlouvali, ovšem vidina dobře provedeného obratu před spoustou obecenstva byla silnější. Jeden se statečně otočil, chvíle napětí s otázkou, zda bude krysa. Záhy bylo jasno, a tak zatímco táhl loď ke břehu, sklízel zaslouženou slávu: "Ty si vodíš kačenku, v tomhle věku?".

Druhý se rozhodl, že ho vystřihne bez velké pozornosti a sklidí ovace dodatečně, a tak byla i druhá.