Jako turisté

"Budou-li se nás ptát, vždycky se poradíme."
"Vy jste u nás, jako turisté?."



"Jako turisté."

Naše putování po hradech jsme tentokrát pojali netradičně a vydali se do nám, troufám si říci dobře známých míst a navštívili místo, kde v Hradci Králové stával královský hrad. Historii i pohled na místo, jak vypadá dnes jsem připravil na stránce o Hradci Králové.

Předně bych rád řekl, že je velice zajímavé vydat se známých míst svého bydliště, nebo jeho velice blízkého okolí, jako turista. Podaří-li se vám zapomenout na to, že ta místa znáte a necháte si pouze pocit, že vám jsou povědomá a že jste je už někdy viděli, máte slušnou šanci na prožívání docela pěkného svátečního pocitu. Ten jsme si v parném sobotním poledni vystoupivši z autobusu pojistili jedním dobře vychlazeným pivem na zahrádce v těsné blízkosti zastávky. Po krátkém spočinku jsme se pak vydali na první cíl naší cesty - hrad. Pokud jste již zhlédli fotografie, je vám, myslím, jasné, že z hradu samotného se kromě jména nedochovalo skoro nic. Vlastně dochovalo, pozdně gotická síň, kde se konají koncerty a pak to, co ještě nebylo nalezeno. Doufám, že je toho hodně. Tak nesmyslná ta předchozí věta není, protože je obecně známo, že Hradec Králové, stejně jako velká většina středověkých měst má bohaté podzemí a s ohledem na několik přestaveb a požárů může být pod dnešním terénem ještě mnoho zajímavého.

V souvislosti s touto tezí, kterou jsem zde přednesl, bych teď učinil jednu malou odbočku, dovolíte-li. S ohledem nato, že já nejsem hradečák, ale pocházím ze vsi kousek od Hradce Králové, které dali jména slatiny a močály, mezi nimiž ležela a kde se ještě dnes za podzimních večerů válí po polích husté cáry tajuplně krásné mlhy, nebyli mi nikdy osobním žabomyší spory mezi Hradcem a Pardubicemi. To, že se pardubickým říká perníkáři je, myslím, obecně známo, méně známo je, proč se hradeckým říká mechovácii> a vůbec nejméně známo je, že se pardubický perník svého času pekl právě v Hradci Králové. Pokud byste se zeptali, proč pardubičtí nazývají hradecké právě mechováky, asi by vám na to skoro nikdo neodpověděl. Také jsem to dlouho nevěděl, až jsem se dočetl, že ve městě a okolí rostl jeden druh mechu, který, jak je doloženo z archeologických nálezů, používali hradečtí měšťané již kdysi dávno jako toaletního papíru. No, v Pardubicích asi užívali prostě jenom svojí ruky, nebo možná perník, asi proto se jeho výroba přesunula do bezpečnější lokality.

Po malém historickém okénku se přesuňme o kousek dál a sice do míst, kde stojí katedrála sv. Ducha, vystavěná ve stylu polské gotiky a vedle ní stojící Bílé, původně Nové věže. Pokud byste chtěli znát její výšku, tak to vám řeknu, je to něco přes 71 metrů, a pokud byste chtěli vědět kolik má schodů, tak to vám neřeknu, protože takové věci mne nezajímaji a hlavně do tolika neumím počítat, takže si to musíte spočítat sami. Nahoře na věži byli kromě nás ještě nějací morávaci, přeslechnout je nebylo možné, a tak jsme se dozvěděli, že byli na pivu, které je ale evidentně zmohlo, což jsme usoudili z toho, že ukazovali na novou budovu pedagogické fakulty s výkladem, že to je nová vysoká škola chemická a pak někde směrem na moravské předměstí s tím, že tam je nádraží. Musím uznat, že jako poštovní holubi by se jistotně uživili dobře, domů je to táhlo evidentně dobrým směrem, ale nádraží je na druhé straně.

Návštěvou Bílé věže pak naše návštěva starého města skončila a my se vydali do jedné celkem nově otevřené kavárny, kde měl puffin domluvenou schůzku s jednou bývalou dlouholetou spolubydlící z let studentských. V kavárně jsme si to užili, popovídali si, dal jsem tři kafe, udělal jednu fotku (k vidění níže) a okolo půl šesté večer jsme se vydali směrem k domovu. Trochu jsem podcenil svoje, abych tak řekl potřeby, protože po pár krocích jsem začal mít docela nutkání udělat někde tcccccc, ale ve městě to jaksi nejde u každého stromu, jako třeba v lese, což je krom jiného i jeden z důvodů, proč chodím raději do lesa než do města. V této opravdu složité chvíli jsem zhodnotil, jak je městská zeleň protivně pedantská s mýcením náletových keřů, ale naštěstí jsme jich pár přece jen našli. Nebylo mi pro tuto chvíli souzen osud Tycha de Brahe, ačkoliv ani on neumřel tak, jak se traduje, nýbrž byl údajně otráven. Puffin vyřešil podobný problém o pár metrů dál. Nakonec už jsme jen chvilku počkali na busík a hurá domů.


Na první a druhé fotografii je katedrála sv. Ducha na Velkém náměstí, na třetí fotografii okno v kavárně, kam jsme zašli, a na čtvrté průčelí muzea (jako odraz ve vodě).