Amatérský "archeolog"

A je to tu. Říkal jsem, že mne nějaká bleška kouše a vida, tak šup s ní do krabičky, ale nejprve vám ji ukáži. Bleška se jmenuje amatérský archeolog.

Jako většinou, ani tentokrát jsme neslavili státní svátek mezi lidmi, ale útěkem do samoty a tentokrát tou samotou měl být Nový hrad (též Klečkov) ležící při cestě mezi Skuhrovem nad Bělou a Deštným v Orlických horách. Z hradu jsou ještě dnes patrné příkopy a předhradí, ze zdiva však už jen pár fragmentů po obvodě jádra a zbytky dělostřelecké bašty na konci ostrohu. Počasí nebylo fotografování nakloněno, občas sprchlo, docela tma. Prošli jsme skoro celé předhradí a dostali se do jádra. U jednoho zbytku zdi bylo vidět patnáct centimetrů hlubokou, čtyřicet dlouhou a třicet širokou oválnou díru.

Pár kamenů se válelo okolo, prišlo mi to divné, ale člověk nikdy neví. Co jsem se dostal nahoru, jde mi naproti puffin se slovy, že ji strašně vyděsil nějaký člověk, co je dole pod baštou a něco tam dělá. Vandal, malý člověk, ale ne vzrůstem. Doufám, že mu teď křivdím, vlastně moc bych si to přál abych mu křivdil, i kdyby mi za to měla přibýt další čárka do té knihy, kterou mi někde vedou, protože za ty památky by mi to, vám řeknu, stálo.

Kutal v zemi, odkrýval hlínu a kamení podél zdi. Nejprve jsem na něj zavolal co tam děla. Neodpovědel. Sundal jsem stativ, foťák, gpsku a slézal za ním. Byli tam dva. Dva amatérští archeologové, kteří se šťourali v zemi, rozrývali minulost jen proto, že si mysleli, že právě jim ta minulost patří. Jeden z nich se asi schoval, pak už jsem ho tam nezahlédl. Druhý ne. Asi nestačil, možná věděl, že by to stejně nemělo význam. Víte, zažívat bezmoc je, alespoň pro mne, ten nejhnusnější pocit. Vychutnal jsem si ji až do dna. Možná se mne zkraje trochu bál, přece jen jsem malý něžný a přívětivý stokilový medvídek, stál jsem nad ním a určitě v nás něco z předků, kteří zastávali na svoji dobu určitě rozumné pravidlo, že je lépe míti pádnou ruku, než pádné argumenty, přece jen zbylo. Nebyl odnikud, říkal. Hledal tam jen staré kosti a tak, říkal, protoze ho to baví. Byl z okolí, protože si prý hrávali na Skuhrove. Že ve třicátých letech prý tu na Klečkově někdo kopal, našel pár kachlu a že jsou dodnes v soukrome sbírce. Tu sbírku, to říkal s despektem. Ptal jsem se, co by s tím dělal on. Nechtěl soukromou sbirku, jen mít doma třeba kousek něčeho ze středověkého hradu, že ho to zajímá a má k tomu kraji blízko.

Pár hradů už jsem viděl. Bylo mi líto jejich osudu, rozpadajicích se zdí, které o staletí přežily ty, kteří ji dali spatřit světlo světa. Možná je to z hlediska života dobře, když se pomalu loučí s naším světem, ale přece jen jsou součástí naší minulosti, zrcadlem času a my bychom neměli nechat toto zrcadlo oslepnout. Minulost, kulturu, tradici, nikdo nám ji nemůže vzít, jen my sami. Asi jsem idealista. Vysvětloval jsem mu, že to není dobře, že vím, že neboří zeď, ale ničí lokalitu z hlediska její vypovídací hodnoty, když poruší vrstvy, které dokáží prozradit jaký hrad byl, kdo na něm žil, jak zanikl. Tohle nevěděl. Požádal jsem ho alespoň, ať mohu vyfotit co odkryl. Našel jen kost, snad hlavu z králíka, kterou mi ale neukázal. Byly tam prý taký vidět stopy po velkém požáru.

Hrad na výzkum teprve čeká, stejně jako mnoho dalších a já doufám a chci tomu věřit, že se dočká, že nebude nikdy zapomenut, protože bychom tak zapomněli a ztratili jeden další střípek naší minulosti. Stejně tak doufám, že jsem v tom člověku mýlil i v to, že ho pádný argument přesvědčil lépe, než pádna ruka. Třeba už tam kopat vícekrát nebude, možná i pomůže, abychom svou historii neztratili. Kéž by to tak bylo.